Žirafové zásady pro zimní pobyt v horách (s vykradením několika Tasslovických poznámek)

Můj muž je politicky korektní, já nebudu.

Na facebooku se mi po jednom dobře mířeném prokliknutí objevila pozvánka na mužsko-mysterijní akci pořádanou Českou pohanskou společností. Noční přechod Jizerských hor. V lednu. Pěšky. Podle mého muže to tak působí jako akce “s gulama”. Podle mého cynického úsudku to značně postrádá jiný orgán, a sice mozek…

Pro vysvětlení si vypůjčím text samotné pozvánky (snad po mě OSA nebude chtít poplatky za autorská práva). Některé části textu obsahující čistě organizační informace (kdy, kde, v kolik) jsou vynechány a nahrazeny …

Mužská mystéria v rámci České pohanské společnosti vás zvou na noční přechod zimních Jizerských hor.

Nevíte co v zimním období dělat? Zkusili jste někdy celou noc pochodovat? Chtěli byste zjistit kde je vrchol vašich sil? Máte chuť na zajímavý zážitek po boku dalších mužů a na noční krásu českých hor? Připojte se k nám vprostřed období ticha a chladu a zkuste s námi přejít království Bohyně Izeríny.

Nechci být poslem špatných zpráv, ale já spíš očekávám, že si sáhnou na své úplné dno.

Krása českých hor zní romanticky, zimní realita bývá poněkud prozaičtější – letos koncem ledna byl na místě cca metr sněhu (a to zima za moc nestála), -20 °C bývá v noci v Jizerkách už v listopadu. Putování krajinou úplňku po cestě uježděné rolbou zní jako úžasná záležitost. Prodírání se závějemi hlubokého prašanu za sněhové vánice už nikoliv – zvláště pokud jste v půlce trasy a do nejbližší obce je to přes deset kilometrů. Cesta není vidět, turistické značení zmizelo a případné tyčové značení pro běžkaře splývá se souškami v lese.

Lyže a sněžnice jejich první uživatelé vymysleli právě proto, že ve sněhu se pěšky chodí pěkně blbě.

Tohle navíc není akce  “na zkoušku” (…zkuste s námi přejít království Bohyně Izeríny…), pokud tenhle “pokus” nevyjde, může to některé účastníky stát o dost víc, než lístek na bus tam a zpátky…

Názor z Tasslovic: Velmi mě děsí samotná anotace akce: Vyzývá muže k tomu, aby si zjistili vrchol svých sil.  Navíc samotná výzva “zjisti své síly” je hloupá, dětinská a sama o sobě riskantní: Svádí totiž k “hecu.”

Zlé pořekadlo praví, že když nevíš co, tak si trumfni. A pokud se sejde parta chlapů, z nichž většině z nich nebylo ani 40 (tudíž stále relativně na vrcholu sil), tak bude velmi těžké říct “já se necítím.” A bude těžké na takovou trasu nevyrazit, protože bych přeci “nebyl správnej chlap.”

Tihle muži se budou pohybovat mimo civilizaci, někde, kde se může z hodiny na hodinu drasticky změnit počasí, ve tmě, za mrazu a s minimální výbavou. Dle mého názoru to není mystérium, ani zkouška vlastních sil. Je to čiroprostá blbost.


 Sraz bude v 16:15 v obci Hejnice…
Vzdálenost: cca 30km (podle počasí)
Konec cca: 4 hodiny ráno.

V překladu 12 hodin putování nočními zimními horami. Mráz, sníh – v horším případě i špatné počasí (mlha, chumelenice, ostrý vítr).

Program:
Po příjezdu do Hejnic nejprve provedeme kontrolu vybavení, seznámíme se základními pravidly bezpečnosti zimního putování a provedeme krátký otevírací rituál s úlitbou místním duchům.

Základním pravidlem bezpečnosti zimního putování je nechodit v zimě pěšky po horách, pokud to není nezbytně nutné. Ad kontrola vybavení (ke kterému si ještě něco řekneme) – co když u některého z účastníků nebude OK? Řekneme mu “sorry, ale s námi nejdeš, jeď zpátky domů”? A co když dotyčný odvětí, že si myslí, že je to v pohodě a že to prostě dá? Přiváží ho organizátoři ve vesnici ke sloupu, aby zabránili jeho připojení se ke skupině?

Poté se vydáme do srdce Jizerských hor, přes které půjdeme až do Liberce. Na začátku zdoláme horu Ořešník a po té se vydáme jednou z cest podle množství sněhu a přízně počasí.

Nejdříve vylezeme na kopec, při zdolávání 400 metrů převýšení se parádně zpotíme – a pak v těch mokrejch hadrech půjdeme dalších 20 km…

Nejkratší varianta má něco přes 20 km a vede přes Štolpišské vodopády, Bílou smrt, Sedlo Holubníku a Kristiánov až k bráně Jizerských hor na Nové louce a po té přes Bedřichov a Rudolfov do Liberce. Po cestě je naplánováno několik zastávek na doplnění sil.

Zastavit se ve stavu vyčerpání (s kterým organizátoři podle úvodního odstavce v zásadě celkem počítají) na načerpání sil uprostřed noci ve sněhu bývá často to poslední, čeho se někteří horomilci dopustí. Protože zvednout se a jít dál bývá příliš obtížné.

Vybavení:

Tuhle část zkusím okomentovat tak, aby z toho případní účastníci měli alespoň nějaký užitek, pokud už je myšlenka na noční výlet skutečně neopustí…

Dostatečně teplé oblečení, teplou čepici, rukavice

V první řadě na sebe funkční prádlo odvádějící pot od těla. Rozumné je také rozložení oblečení do několika vrstev, které se dají průběžně odkládat (třeba cestou do kopce) a oblékat. Jednu z vrstev by měla tvořit fleesová mikina. Kromě čepice a rukavic je vhodná ještě bunda s kapucí, ideálně se stahovacími šňůrami. Místo čepice bych doporučila kuklu – kryje i krk a hlavně zakryje celý obličej, což je v mrazu či sněhové vánici neocenitelné. Do batohu jednoznačně patří sada náhradního oblečení – pokud se člověk někde promočí, je jednodušší se i v poměrně kruté zimě svléknout a rychle převléct, než zůstat v mokrém.

Dostatečně pevné a nepromokavé boty pro pochod ve sněhu

Téměř každé běžně dostupné boty při vystavení  vlhkosti po určité době provlhnou. Snad jedinou výjimku tvoří kanady impregnované ďábelskou směsí (skivo, indulona, kostka sádla – rozpustit nad plamenem a namazat, ideálně zatřít do bot štětcem pod fénem), které jsou ale zase nepříjemně těžké. Z toho plyne – přibalit několikery ponožky, aby bylo možné je cestou měnit (k omrzlinám na prstech u nohou přijdete snadněji, než ke kapavce v hambinci). Ideálně opět funkční či vlněné. Jako poslední záchrana se dá použít igelitový pytlík navlečený jako mezivrstva mezi ponožkami (nejde se v tom pohodlně, ale lepší, než úplně v mokrým).

Přes boty jsou do sněhu nezbytné návleky. Do rukou bych navíc doporučila trekové hole (nebo aspoň hůlky na lyže).

funkční baterku, nůž a provázek

Baterku určitě čelovku, při nočním pohybu je potřeba mít obě ruce volné a pokud se budete hrabat ze závěje, je vám svítilna v ruce úplně k ničemu. Náhradní baterie by měly být samozřejmostí.

sirky nebo zapalovač zabezpečené proti navlhnutí

Bez něčeho, co bude hořet, vcelku k ničemu. Mokré dřevo vytahané zpod sněhu na tři sirky nejspíš nezapálíte, ani kdyby tomu pokusu předcházel ohňový tanec. Na zahřátí sebe sama doporučuju oblíbené “chemické” ohřívací polštářky (zlomím plíšek, tekutina začne tuhnout a hřeje) – dělají se i jako vložky do bot. Na ohřátí čaje je lepší přibalit lehkou plynovou bombu s vařičem.

nabitý a vypnutý mobilní telefon

Číslo horské služby na Bedřichově je 483 380 073. Bez legrace doporučuji poznamenat (a hlavně zavolat, jakmile se cokoliv posere). Pokud by mě někdo měl za ošklivého škarohlída, tak si aspoň pamatujte, že pro případ nouze vám nejspíš pomůžou i na univerzální 112.

Názor z Tasslovic: Nespoléhejte se na to, že vás někdo lokalizuje podle mobilního signálu. Z vlastní praxe vím, že v horách se mobil dá zaměřit s přesností cca. 2,5 kilometru.

Mobil (zejména jeho baterie) vám za žádnou cenu nesmí promrznout: Jakmile se tak stane, nepůjde zapnout. A to ani poté, co ho opět rozmrazíte. Nejlepší je mít mobil raději někde na těle, pod vrstvami oblečení. A raději zapnutý.

Předem svým blízkým oznamte kam jdete, kudy asi půjdete a kdy se ozvete. Domluvte se s nimi, že pokud se neozvete po domluveném termínu, ať po vás vyhlásí pátrání.

mapu Jizerských hor

Každý účastník? Proboha na co? Pokud už chtějí organizátoři pořádat podobně šílenou akci, posledním krokem k tomu, aby pochod ukončil definitivně nižší počet účastníků, než se sešel na začátku, by bylo rozdělit se.

Názor z Tasslovic: Vezměte si s sebou GPS. Kdyby vás někdo měl hledat, je to nejspolehlivější metoda vašeho nalezení.

Já radím – radši alespoň dvě, pro případ, že by jedna vypověděla službu. Samozřejmě kvalitní a vhodného typu (ne, navigace do auta skutečně nestačí). Platí pro ni pochopitelně stejné zacházení, jako pro mobil.

celtu nebo tužší igelit pro případ nouzového přespání

Bez spacáku a izolační podložky, v propoceném oblečení? Ano, v nouzi nejvyšší se s tím dá zalézt do záhrabu, pomodlit se za přežití noci a následně si zajistit lůžko na plicním oddělení místně příslušné nemocnice. Kdo zkoušel spát v pořádné zimě venku na sněhu, většinou si chladu pořádně užil i s kvalitním spacákem a stanem.

Když už nechcete tahat věci na spaní, přibalte si alespoň termofolii. Každý.

Jídlo na celou noc

Energeticky bohaté, dobře stravitelné. Nezapomeňte na něco, co vám dokáže rychle dodat energii – cukr, čokoláda, sunar…

vodu, teplý čaj či jiné nealkoholické pití

S cukrem! A v termosce. Z pití v petlahvi bude během poměrně krátké doby ledová tříšť.

Upozornění:
Prosíme, aby účastníci si sebou nebrali žádný alkohol, nebo nanejvýš minimum v podobě placatice na zahřátí. Pří úvodním setkání a závěrečném se bude pít jen trocha medoviny.

Aspoň nějaká rozumná myšlenka. Hodilo by se taky přibalit si toaletní papír a lékárničku. I když – pokud si v půlce někdo zvrkne kotník, tak tu horskou radši zavolejte rovnou.

Názor z Tasslovic: Z celého svého srdce přeji těm chlapům, co se akce zúčastní, dobré počasí, přijatelnou teplotu a úspěšné zdolání trasy. Modlím se za to, aby všichni měli dostatek rozumu a vzali si raději více vybavení, než méně. Doufám, že organizátor akce bude natolik při smyslech, aby na cestu nevpustil nikoho, kdo mu připadne nedostatečně vybaven. A to i za cenu toho, že se celá akce nakonec neuskuteční.

A k tomu poslednímu se váže zásadní informace: Jestli si potřebujete dokázat, že jste chlapi, existují bezpečnější metody. Jestli si chcete otestovat svou sílu, existují jednodušší metody. Zamyslete se nad tím, co chcete dokázat. Sobě, okolí a blízkým. A jestli vám vaši blízcí řeknou taktéž, že daná výprava je blbost, tak si zkuste uvědomit že možná zimní krajina má svou romantiku, ale také rizika.

Zahradnické zhodnocení na konci sezóny

Když jsme koncem jara osévali záhony desperádským způsobem “nasypat všechno do jednoho záhona”, případně “vybodnout se na rytí a doporučené odstupy rostlin”, naše zahradnicky způsobilé příbuzenstvo nám s jistotou Pýthie věštilo, že nám tam nic nevyroste. Vzhledem k výsledkům těchto metod se nemohu zbavit otázky: pokud by měli pravdu a běžný způsob pěstování byl efektivnější – kolik bychom toho sklidili, kdybychom seli tak, jak se má? Asi tolik, že bych tím byla schopna zásobit farmářské trhy v akčním rádiu 30 km…

Polykultura

Takže – kdyby vás někdy napadla taková debilita :-), jako vyset 8 pytlíků semen do jednoho maličkého záhonku, bez ohledu na to, že 5 z použitých druhů jsou všechny kořenová zelenina – směle do toho! Mamutí výnosy ředkviček už jsem tu dokumentovala, po sklizení jejich pozůstatků (v podobě černobylských bulev a stonků zvících biomasy k vytápění v elektrárně – obsypaných tobolkami semen) se objevily natě petrželí a stonky mrkví. Přiznávám, že mrkve, které mají nad zemí pár zelených, sotva rašících  snítek a pod zemí deseticentimetrový kořen, jsem viděla poprvé… Petržel se naopak co do kořene příliš neprosadila, nať ale vyrostla nádherně.

Mrkev

Petržel

Pokud by se vám ovšem chtělo mrkev vyset samostatně, do pěkně tvrdé a značně jílovité hlíny, bez rytí, ale jen s lehkým okopáním motyčkou – tak taková zhůvěřilost je taky v pohodě. Sice se tomu rýči nakonec nevyhnete, až to budete sklízet, protože mrkev si cestu dolů bez problémů prorazí, ovšem ven už ji nedostanete.

Mrkve

A kdyby vás napadlo pěstovat na bývalé skalce dýně, v hlíně tvrdé jako kámen a na prostoru, kde by podle pravidla “sázet do sponu metr krát metr” měli být tak maximálně 2 – tak ty semínka klidně napíchejte sázecím kolíkem po deseti centimetrech. Ony si s tím poradí – z pytlíku klasických halloweenových dýní, pytlíku hokkaido, jedněch okurek a pytlíku  melounů nám v zahradě na letní období vzniknul brutální lopušinec a několik dýní emigrovalo přes plot na ulici (kde jim cestu přes silnici překazili obecní sekači trávníků).Lopušiště

Dýně pokoušející se jedním šlahounem proniknout k sousedům nakonec zůstala na naší straně plotu a teď pomalu dozrává.Na plotě

Dýni zrající na plotě z ulice nám po jejím krásném vybarvení do sytě oranžové někdo sprostě ukradl.Venkovní dýně Zralá

Asi usoudil, že ty koule rozvalující se na původním kobercovém porostu skalniček, nám budou bohatě stačit (což asi budou).

Ve skalce Okurek jsme bohužel moc nesklidili, protože jsme je v uvadajícím lopušinci objevili až ve chvíli, kdy už začaly přerůstat, ze stejného důvodu jsme si velmi omezeně pochutnali i na melounech. Hokkaido máme schované poslední tři, protože po zjištění, jak skvěle chutnají upečené, jsme je sežrali prakticky naráz.

Hokkaido

Pár dýní

Taky by vás mohlo napadnout vysadit jen tak sazenice rajčat a nechat je růst, jak se jim zlíbí – bez zaštipování a vyvazování. S důvěrou v přirozenou inteligenci rajčat musím konstatovat, že je to taky v pohodě. Jen je asi příští rok podsadím polníčkem, aby plody neležely přímo na hlíně a v případě včasného nesklizení nazačínaly zahnívat.

Rajčátka

A třeba zcela renegátský nápad vyset přímo do lehce okopané hlíny kedluby v době, kdy už všichni seriózní pěstitelé dávno vysadili sazenice vlastně taky ničemu nevadí. Jen to budete sklízet v době, kdy už mají všichni ostatní svoje kedluby dva měsíce v sobě :-)

Zahrádka

No, obávám se, že se v dohledné době asi ke konvenčním způsobům pěstování nevrátíme…

Ředkvičky

A o našich ovocných výnosech a jejich statečných sběračích a nepsychedelických rostlinách až jindy…

První půlka jablek Technické!