První zkušenosti s polykulturou

Na úvod stručné vysvětlení, co je to polykultura (než si někdo začne myslet nějakou sprosťárnu). Jedná se o zahradnický termín a označuje specifický způsob pěstování plodin (obvykle spíše zeleniny), kdy místo setí a sázení rostlinek odděleně do klasických řádků “jak když střelí”, vysejete tak trochu nadivoko do jednoho záhona více druhů naráz.

Zkušení pěstitelé si předem promyslí, kterým kombinacím se spolu bude dobře dařit a budou se navzájem podporovat tím, že dodávají do půdy odlišné živiny vyhovující těm ostatním rostlinkám a zároveň mají různou dobu klíčení, takže si nebudou bránit v růstu navzájem a až jeden druh sklidíte, na jeho místě už vám bude vyrůstat další.

Pěstitelé začátečníci si připraví záhon, pár pytlíků semen (v našem případě asi 8 – 10), dají si panáka na kuráž (tento krok doporučuji nevynechat, rozhazování semen do hlíny stylem “kam to padne, tam to padne” je zejména pro psychiku standardního řádkového zahrádkáře opravdu traumatickou záležitostí) a pak začnou pytlíky jeden po druhém trhat a vysévat do záhonu. Pozor – nemíchat! Rada z chytré knihy říká, že pokud si semínka napřed smícháte, roztřídí se vám při sypání podle hmotnosti a máte po polykultuře, protože vám to bude růst ve shlucích stejných rostlin. První zkušenost říká, že se tomu místy stejně nevyhnete, ani když to nasejete každý zvlášť. Nakonec vezmete hrábě a trochu to zahrabete do hlíny. Slabší povahy po finálním zalití záhonu vyhledají číslo na dobrého terapeuta.

Polykulturní záhon jsme zakládali poměrně pozdě, zhruba na přelomu dubna a května, a nasypali jsme do něj, co nám přišlo pod ruku. Zhruba po 14 dnech jsme založili ještě jeden menší (našli jsme pruh hlíny, kde trestuhodně nic nerostlo). První velký záhon má rozměry asi 2×3 metry, druhý cca 40 cm x 2 metry. Už cca po třech týdnech jsme z velkého záhona začali sklízet pěkně vzrostlé červené ředkvičky. Poté, co nám všichni rodinní tradiční zahrádkaři tvrdili, že budeme muset všechno důkladně projednotit, neb jinak nám tam nic nevyroste, jsme jako první sklízeli větší zeleninu ze shluků více rostlin. Tím pádem jsme udělali místo těm menším, které do správné velikosti dorostly za týden až dva. Poznámka – tvrzení, že pokud jsou ředkvičky příliš blízko sebe, nemají dost prostoru pro vytvoření pořádných bulv, je čirá pomluva. I v těsné blízkosti si to místo prostě někde najdou a i z poměrně těsných shluků jsme vytahali něco, co vypadalo, že roste v hodně blízkém okolí atomové elektrárny.

Zhruba týden po první ředkvičkové sklizni začalo v záhoně rašit něco dalšího. Tím se objevilo několik drobných úskalí této pěstitelské metody – vzhledem k tomu, že jsme si neudělali seznam toho, co do záhona sejeme (s předpokladem, že si za tímto účelem schováme prázdné sáčky od semen – k čemuž bohužel nedošlo, neb nám do nich fouknul vítr a polovinu už jsme nenašli), neměli jsme ani to nejmenší tušení, co nám to tam roste. Následující 2 týdny jsme se to snažili odhalit sami, zatímco rostlina proměňovala záhon v zarůstající džungli. V tom dalším přizvali na pomoc kamarády na facebooku a zbytek rodiny. Nakonec se ukázalo, že je to rukola. Výborná, mnohem aromatičtější, než kupovaná. Lístky začaly dostávat typický tvar cca o týden později. Vysetí mezi ředkvičky jí evidentně svědčí, ředkvičkám nejspíš taky.

K dalším poznatkům si přidávám poznámku, že není úplně dobrý nápad set do jednoho záhona zároveň bílé ředkvičky a ředkve. Ne, že by si navzájem nějak konkurovaly a omezovaly se v růstu, ale v době, kdy už jsou ředkvičky zralé na sklizeň, zatímco ředkve tak asi v polovině růstu, se hodně blbě rozeznává, co je co. Každopádně ředkvičkami už 4. týden úspěšně zásobujeme celé příbuzenstvo, aniž by na větším záhonku bylo jakkoliv vidět, že z něj už bylo něco sklizeno.

Malý záhonek s menší hustotou osetí sice začíná být od ředkviček trochu “vysklízený”, pod zbývajícími listy ale už druhým týdnem vylézá polníček. Kopr vysetý do malé plochy  téhož záhonu se na daném místě projevil zhruba jednou roslinou, záhadným způsobem se mu však podařilo rozptýlit po celé ploše velkého záhonu s jahodami (cca 5×5 m), kde se společně oběma rostlinám daří více, než dobře.

Na velkém záhonku pod listy zbývajících ředkviček místy opatrně vyráží mrkev, sem tam snítka kopru a další, zatím neidentifikované rostliny. Plevelu se v záhonku příliš nedaří, primárně proto, že už se v rostlinné džungli nemá kde prosadit. Rostliny navíc nevyžadují zálivku, vlhkost si v půdě bez problému udrží samy. Na první pohled záhon stále nevypadá jako místo, kde už by někdo něco sklidil, přestože z něj každý týden taháme ředkve a ředkvičky v množství, které by nakrmilo menší africkou vesnici (kbelík na obrázku má objem 15 l)