Pes bere bachovky…

…aby se nebál kraválu
Muž a pes odcházejí společně vyvenčit psa. Pes nadšeně huláká u dveří:

CH: Kdyby venku třískaly rachejtle, tak mu připomeň, že bere kapky, takže se jich nebojí.
T: Dobře. A ty tady nehulákej, bereš kapky.
CH: Ty má na to, aby se nebál, ne aby neřval u dveří.
T: Ale když v nich není žádná učinná látka, tak budou fungovat na to, co mu vsugerujeme…

:-)

Jak se léčit cukrem

…že cukr škodí zdraví? Ale jděte…
Minulý víkend jsem po čase opět velmi lehce nahlédla pod pokličku souvislostí, jak je vidí čínská medicína. A ať jsem se dívala z kteréhokoliv směru, všechny nitky vedly k játrům a k tomu, že s nimi nebude něco tak zcela v pořádku. A asi by se jim hodila nějaká pročišťující kůra. Na tu jsem se sice už nějakou dobu chystala, avšak kýžené kapky, které mi k tomu měli dopomoct se po dvojím objednání u dvou různých osob prostě nedostavily…

A pak jsem, zcela náhodou :-), vedla na facebooku drobný rozhovor s jistou znalkyní homeopatie, která mi tak mezi řečí doporučila na zmíněný problém užít jisté cukrové bobule…

Osobně jsem do té doby s homeopatiky neměla vůbec žádnou zkušenost, každopádně jsem však předpokládala, že nějak účinná asi budou. Přeci jen, na západ od našich hranic se jedná o poměrně uznávanou metodu, které využívají i lidé, u kterých by jeden nepředpokládal, že věří nějakému šarlatánství. Každopádně to, co následovalo, jsem opravdu nečekala…

V úterý dopoledne se mi podařilo onu dávkovací plastovou tubu zakoupit a zobla jsem si první kuličku. Večer druhou. Už druhý den ráno mě játra celkem bolela na dotek a tak trochu hlava. Zobla jsem třetí. V poledne jsem začala mít pocit, že jsem propila předchozí noc a mám brutální kocovinu. Po příchodu domů a čtvrté bobuli jsem lehla do pelechu a spala až do rána. Ráno pátý cukřík, játra bolela i při úklonu do prava a tělo opustila první várka drobných žlučových kamínků. Den na to druhá. V sobotu nic a od neděle odchází už jen velmi drobné kamínky a játra postupně přestávají bolet.

Pokud do těch pilulí nedávají skřítka, který dojde k játrům a tam řekne: “Máte tu pěknej bordel, takže vám tu nejdříve vymetu větší smetí a pak vytřu, abychom se zbavili zbytku špíny”, tak vážně nevím, jak to takhle může fungovat. Obávám se, že nejsem natolik schopný psychosomatik, abych se dokázala přesvědčit o tom, že se samovolně zbavím kamení v těle.  Ale jak to může fungovat tímhle způsobem je mi skutečně záhadou :-)

Každopádně metodu rozhodně doporučuji, stejně jako onu znalkyni

Sekaná po čínsku

…pokračování japonské vepřopunkové story

 

Musíme ho zlikvidovat, pronesl Onigiri do sálu plného nejkvalifikovanějších zločinců Jakuzzi. Zapomeňte na jednoduché metody. Sice si toho chlapa všichni pamatujeme jako neschopného chcípáka, ale po té, jak vyřídil naši přesvědčovací skupinu s mistrem Onó Samó v čele by se nevyplatilo ho podceňovat. Nehodlám na něj postupně plýtvat svými nejlepšími muži. Nejsme v béčkovém filmu a já četl rady Temného Pána! Na ta slova se několik mladších a méně zkušených nindžů zatvářilo nechápavě, ale rychle se vzpamatovali a nasadili zpět požadovanou kamennou tvář. Zjistěte mi, co ten chlap dělá od pondělí do pátku, každou hodinu a přineste mi plán, dobrý plán na to, jak ho vyřídíte. Chci, abyste z něj nadělali sekanou!, pokračoval Onigiri.

Pane, ozvalo se ze sálu.

Ano, mistře Fugu?

Dovolil jsem si vzít tuto záležitost za úkol, Onigiri-san. Program pana Tofu je v průběhu týdne velmi proměnlivý, závisí plně na tom, k jakým případům ho vyšlou jeho nadřízení. Máme samozřejmě našeho člověka v jeho oddělení a známe tak jeho rozpis směn, avšak pokus o jeho likvidaci v takovou dobu by mohl přinést jisté&komplikace. Našli jsme však jedno slabé místo&

Ano? zeptal se Onigiri.

Gorou Tofu jezdí každou neděli odpoledne navštívit svou babičku v Kita-ku. Stará dáma žije v malém domku za rýžovým polem, sama. V okolí je jen budova na zpracování rýže, kam v neděli nikdo nechodí& Domníváme se, že toto by byla nejlepší příležitost, jak toho hada vyřídit.

&

Zatracený počasí, ozvalo se čínsky, to nemůže aspoň jeden den svítit slunce, místo toho zatracenýho deště?

Gorou Tofu se obrátil za svou babičkou chřestící v kuchyni nádobím a smířlivě odvětil: Vždyť víš, že touhle dobou je v Japonsku vždycky takhle&

Zas& Japonsko, odvětila babička čínsky. Nesnáším tuhle zemi. Nejen, že tu pořád prší, ale ještě člověk všude potkává ty neomalený Japonce. Zatracenej národ. Ani písmo nemaj vlastní a musej si půjčovat to naše.

Tofu se už ani nepokoušel přerušit obvyklou litanii.

Vždyť tomu tak dodnes říkaj! Kan-ji! Čínský znaky! Mohli k tomu adoptovat taky něco kultury! Neotesanci japonský! Dáš si čaj miláčku?

Jistě babi, odkývnul Tofu jedinou přijatelnou odpověď.

Dobře. Tak se posaď.

Usedli naproti sobě k malému stolku, na kterém již čekala nachystaná souprava čajových šálků spolu s nezbytnými konvičkami z pravé yixingské hlíny. Jako obvykle vzala babička do své vyzáblé ruky těžkou kovovou konev s horkou vodou, zdvihla víko malé konvičky a nepříliš ladným pohybem do ní nalila vodu, přičemž jí notnou dávku rozlila kolem na všechno ostatní rozložené nádobí. Připravený tác s otvory naštěstí rozlitou vodu zachytil, takže se jí nepodařilo opařit ani sebe, ani svého vnuka. S nepřítomným pohledem vzala malou konvičku do ruky a vylila z ní zbytek vody: Takže – ti parchanti za vámi přišli až do skladu s masem?

Ano babi.

Babička pokračovala sypáním čaje do malé konývky: Měl jsi je rovnou zastřelit! Od čeho máš služební zbraň?

Nemůžeme rovnou střílet, když narazíme na odpor, vysvětloval Tofu. Musíme je nejprve požádat, aby přestali s tím, co dělají a vzdali se.

Zasr& pravidla! Komu by ti hajzlové asi chyběli?, pokračovala babička, když opět přelívala vodu do malé konvičky. Měli jste je prostě odprásknout! Ne jim ukazovat nacvičený tanečky kata. Tady nejsi v kung-fu filmu, tohle je zasr& Japonsko! Voda stále ještě stékala na naplněnou a zavřenou konývku.

Ale babi, Tofu vzal malou konvičku do ruky a pomalu její obsah sléval do džbánku, nemůžeme je zastřelit, když mají jen meče. Je to naprosto nevhodné a společensky nepřijatelné.

Ale h&o, pravila babička, pozorujíc, jak jí Tofu nalévá čaj do připraveného vysokého šálku. Když se nechceš nechat odprásknout, nejdeš vyhrožovat policajtovi. A když jdeš, nedivíš se, když už tě pak nikdo nikdy neuvidí&

Ale babi, Tofu si po vzoru své babičky přiklopil vysoký šálek mělkým kalíškem a chystal se je překlopit, museli bychom to ohlásit, a vyšetřovalo by se to. Tělo by odvezli do márnice&

Tak byste ho šoupli do kafilérie! Tam by ho zaručeně nikdo nehledal! Tak silnej žaludek žádnej Japonec nemá&, babička zručně otočila oba šálky v ruce a opařila si prsty. Kurva! Kdo mi zase vyměnil&

Dveře se s prásknutím otevřely. Dobré odpoledne, ozvalo se od jedné ze tří černých postav rýsujících se proti deštivému obzoru venku. Samozřejmě nemáme v úmyslu vám ublížit, madam, ale obávám se, že pan Tofu dnes odejde s námi.

Tofu se rychle rozhlédl kolem a snažil se najít něco, čím by se mohl bránit. Tři černé postavy evidentně nehodlaly čekat, až se mu to podaří a pružnými tygřími pohyby se k němu přibližovaly malou místností. Tofu zaujal bojový postoj a připravoval se na nevyhnutelné, když vzduchem cosi prudce zasvištělo. Jeden z nindžů se složil k zemi s malou kovovou hvězdicí trčící mu z krku. Babička, které si do té chvíle nikdo z návštěvníků nevšímal zatím rychle vytáhla z vyčesaných vlasů jehlici a její evidentně dobře přibroušený konec vrazila do krku nejbližšímu zakuklenci. Tofu i poslední z nindžů na vetchou ženu zírali s vytřeštěnýma očima. K nindžově smůle se Tofu vzpamatoval první a dobře mířeným kopem ho složil na zem. Poslední, co ještě nindža zahlédl byla těžká kovová konvice naplněná vroucí vodou, mířící v dokonalém půlkruhu přímo na jeho hlavu.

Nenávidím, když mě někdo ruší u čaje! Ti Japonci nemají naprosto žádné vychování! Zasr& země! Tofu jen nevěřícně zíral na nadávající babičku.

No nekoukej tak! Musíme teď někam uklidit ty těla!

 

autorka děkuje Johnnymu za to, že ji kdysi seznámil s existencí a podobou čínského čajového obřadu, stejně jako s nehodami, které mohou potkat čajovníka při jeho provádění

Začtená do vlastního života

Čas od času to dělám. Většinou poté, co na svém blogu hledám nějakou informaci, o které vím, že jsem si ji kdysi dávno zapsala. Někdy ji najdu rovnou, někdy skončím u úplně jiného zápisku, ale to, co následuje, bývá stejné…

…zaujme mě některý z dalších zápisů mého nejdéle v životě vedeného deníčku a pak už jen listuju stránkami měsíc po měsíci a čtu a čtu…

Dnes jsem začala někde v začátcích roku 2007 a postupně došla až k začátkům svého krásného aktuálního vztahu pokračujícího manželstvím, své první práce ve spedici, která přešla v mnohem lepší místo v jiné a svého nového bydliště, u kterého i teď víme, že tu nehodláme zůstat :-)

Čím víc se dívám na levý sloupek blogového archivu, tím víc mi dochází 2 věci – čím víc mě lidé s…i, čím horší jsem měla vztahy a kolegy, a čím víc jsem byla doma sama, tím víc jsem psala – a nebo se z toho snažila vypsat. A čím šťastnější a zaměstnanější od té doby jsem, tím míň píšu… Dílem proto, že není čas, dílem proto, že můj pracovní počítač mě na blog nepustí, takže už si nemůžu psaním čistit hlavu v průběhu dne, trochu i proto, že nemám tak velkou potřebu se z něčeho vypsat.

I tak si ještě často říkám, že o něčem napíšu – co si myslím o něčem, co se zrovna děje… A než přijdu domů, zapomenu nebo nestíhám… Je to chyba nebo není?

No, pokud nic jiného, v hlavě mi pomalu dozrává druhý díl vepřopunkové povídky s vegetariánským hrdinou a rýžovým záporákem. Alespoň nějaký pokrok – blog jsem si kdysi dávno založila poté, co mě okouzlil jiný blog. Tehdy jsem obdivovala způsob, jakým dotyčný píše a nedokázala si představit, že bych to tak dobře svedla taky. Líbily se mi krátké povídky a přemýšlela jsem, jak k něčemu takovému najít nápady. A dneska je mám. Po letech jsem napsala něco, co se nikdy nestalo a nestane. Jo, a toho chlapa jsem si vzala :-) Ještě že tak dobře píše, jinak bych ho minula!