Výroky z poslanecké sněmovny

Byť nad tím, co z naší sněmovny obvykle poslední dobou vzejde spíše pláču, dnešní podání idnes mě pobavilo…

Pozadu nechtěl zůstat ani známý parlamentní prostořečník David Rath
z ČSSD. “Trochu mě mrzí, že pan Kalousek tady roky aplikuje způsob, že
nám tady řekne svá moudra, všechny zpouráží a pak odejde čerpat další
inspiraci nejspíš do nějaké z místních náleven,” zaútočil na Kalouskovo
slabé místo.

Ten se v tu chvíli přikulhal k řečništi pro hůl, kterou si tam při
svém vystoupení zapomněl. “Aaa, pan Kalousek si na mně vzal hůl,”
vtipkoval Rath za smíchu levé části politického spektra. “Doufám, že ji
nebudete aplikovat,” dodal. Exministr financí hůl neaplikoval, ale
nazval Ratha debilem.
 “Jsem ochoten připustit v rámci pokory
parlamentní diskuse, že já se občas opiji a vy se chováte jako debil.
Rozdíl mezi námi je v tom, že já jsem schopen se z toho do druhého dne
vyspat
,” kontroval Kalousek.

Díky :-)

Všichni jsme vini Eviným hříchem

Napůl slunečný a napůl deštivý víkend jsem zase po čase strávila v Berlíně.

Na tomhle městě mám ráda spoustu věcí – široké silnice a obvykle dobré značení, parádní Tiergarten, krámky u zoologické zahrady, příjemné lidi trpělivě a pomalu opakující německé věty po zjištění, že německy mnohem lépe mluvím, než slyším, celkem bezproblémové parkování, příjemně laciné ubytování, kde dobře spím, doplněné luxusní snídaní, oříškovo-banánové a jinak vychucené obří muffiny v kavárně, trhy na náměstí, kde mají krom jiného každé kuřidlo, na které si člověk vzpomene…

Pak je spousta věcí, které na tomhle městě ráda nemám – ošklivé polozbořené paneláky ve východním Berlíně, srp a kladivo ve znaku Aeroflotu na bulváru Unter den Linden, kruhový objezd s Victorií na sloupu uprostřed, dopravní policii zvyklou na německou disciplínu bez otázek, věčné připomínky berlínské zdi…

A pak ještě jednu věc – památníky.

V centru Berlína jsou skoro všude – i dnes tu stojí nejen ruské tanky osvoboditelů, kousek ponechané zdi a budka Checkpoint Charlie, ale hlavně spousta pomníčků, velkých památníků, skulptur či podivných cedulí upozorňujících na hrůzy 2. světové války a její oběti. Kromě obrovského památníku holokaustu tak potkáte třeba spousty desek se jmény, pomníček věnovaný homosexuálním obětem, abstraktní sochy s malou vysvětlující deskou, nebo kovovou konstrukci s navěšenými deskami nesoucími názvy jednotlivých koncentračních táborů a varování “Ať se nám to nestane znovu”, stojící hned u vchodu krásné stavby první stanice berlínského metra. Spousta těchto památníků není ani deset let stará.

Teprve včera jsem zjistila, že tahle depresivní místa nejsou patetickou invencí některého z místních papalášů, rýpajícího do starého vředu, se kterým mají dnešní generace společného jen velmi, velmi málo. Daleko spíš jde o zveřejněnou a na odiv všem postavenou vinu, kterou spousta starších lidí v Německu skutečně cítí.

Jistou shodou okolností, dostalo se mi včera možnosti popovídat si s jistým starým pánem. Mluvili jsme o Praze a o tom, jak on sám chtěl vždy Prahu vidět, poznat – jako rodiště jeho oblíbeného autora. Nejprve to nešlo – pro západního němce byla Praha uzavřena nepropustnou hranicí. A teď – teď se bojí. Bojí se jet do Prahy jako Němec, jako příslušník národa, který i naší zemi způsobil mnoho špatného.

Jeho strachu a zejména pocitu viny jsem nerozuměla. A přestala jsem mu rozumět úplně ve chvíli, kdy jsem zjistila, že starý pán nepochází z rodiny, která se na válce sama podílela, ale že on sám je Žid, jehož sestra zemřela v koncentračním táboře.

Jak je možné, že v takových lidech zůstává zakořeněný pocit kolektivní viny z něčeho, čehož byli sami obětí? Proč si i tak sebemrskačsky rozdírají staré šrámy? A nakonec – kam může vést takový pocit viny národa a každého z jeho členů, přetrvávající v několika generacích?

 

Kdyby blbost kvetla…

…každý den bych u stolu naproti zalévala opravdu rozbujelou a všemi barvami kvetoucí rostlinu…

Je normální, že když se klient uklepne a jako destinaci napíše Palestin a Ashdod, tak se mě ta ženská zeptá, kde že je ten Palestin? A že jí to našlo někde v Americe?

A po půl hodině to doplní otázkou, kde že je Kolumbie?

Kdyby dělala na účtárně, tak neřeknu, ale tady?!?!