Instantní terapie

…víc škody, než užitku?
Systemické konstelace jsou mezi lidmi, které znám považovány za metodu lehce kontroverzní. Někteří ji vítají s otevřenou náručí a nedají na ni v nejmenším dopustit, někteří znají její drobné nedostatky, neboť jim je metoda opravdu blízká, někteří jí nemohou přijít na jméno, jiní ji považují za skvělou diagnostickou metodu a dalším vadí některé “předem dané” teorie sytému jako takového. Avšak ti všichni znají metodu konstelací od lidí, kteří úspěšně prošli výcvikem k této terapeutické metodě.

Kam se ale věci otočí, pokud tuto zdánlivě jednoduchou metodu začne praktikovat někdo, kdo zmíněný výcvik nemá? Člověk, který tenhle přístup zná z několika navštívených seminářu, či pouze z knížek? A nebo ani to ne?

Několik takových “konstelací” jsem měla možnost vidět… Posuďte sami. Podtrženě jsou uváděny citace z webu www.konstelace.info, který patří Janu Bílému – uznávanému lektorovi SK. Kurzívou potom nástin situace tak, jak proběhl v amatérské konstelaci.

Při jakékoliv terapeutické metodě by mělo platit pravidlo, že klient přichází s tzv. zakázkou či objednávkou a terapeut se s ním tuto zakázku pokouší řešit. SK jsou často používány na seminářích, které na ně nejsou primárně zaměřeny, ve chvíli, kdy se objeví problém. Avšak i zde platí, že zakázka by měla přijít od klienta, lektor mu svou pomoc však může nabídnout – např. “chceš na tento problém postavit konstelaci?” Klient má potom jasně na výběr z možností ano/ne.

Oproti tomu situace:
(K-klient, L-lektor)
K: “… Mám problém s …, protože…”
L: “Tak na to postavíme konstelaci! Vyber si zástupce za sebe a …!”
mnoho možností na výběr nedává. Vedoucí semináře je v tuto chvíli autoritou a odmítnutí již nemusí být tak snadné.

Při běžné konstelaci klient přichází ke zvoleným zástupcům, obvykle se jich dotkne (například na rukou, za ramena), požádá je o to, aby se pro tuto konstelaci stali zástupci členů jeho systému a rozestaví je do prostoru.

L: Tak si vyber zástupce za sebe.
K: Tak Máňa támhle v křesle.
L: Tak Máňo, ty jsi teď K.

Podle krátkého seznámení s tím, co jsou to vlastně konstelace (které jsem vyslechla na jednom z odborně vedených seminářů) je důležité právě to, kam a jak klient zástupce členů rozestaví. Dvě osoby zády k sobě vzbudí jeden v druhém (i v lidech, kteří konstelaci sledují) jiné pocity, než lidé stojící si po boku nebo hledící si do očí ze vzdálenosti tří metrů. Když je konstelace rozestavěna, zástupci se pak dle svých pocitů (někdy i pokynů lektora) mohou přesunout na jiná místa.

Zástupci sedí na místech, na kterých seděli již před zahájením konstelace:
L: No, ty sedíš v jiné části místnosti, což znamená, že jsi v úplně jiném světě.

L: Vy jste tady přímo proti sobě, to znamená, že je tam vztah.
K: S tímhle jsme ale taky proti sobě.
L: To už je dál a ne tak přímo, ten vztah je tam, jak jsem řekla, tady ne. Podívej, jak sedí daleko.
K: Ale tam seděl ještě před tou konstelací, stejně jako ostatní.
L: Sedí tam, protože tam sedět má.

U
lektora je důležitý jeden předpoklad: schopnost ustoupit
se svým egem před tím, co je větší a nehrát si ani na vševědu,
ani na zachránce. V okamžiku, kdy se “lektor” začne
domnívat, že ví, co je správné, se začne míchat nepřípustným způsobem
do systému klienta. Začne tím brát na sebe roli toho, kdo je v
systému největší a tím se odsuzuje k nezdaru.

L: Tady je prostě vztah a láska a ty to musíš přijmout.
K: Není.
L: Ale ano, je tam. Ty si to jen nechceš přiznat.
K: Ne, není. Vím to jistě.
L: Já to tam vidím/cítím! Co ty (směrem k zástupci)?
Z: Cítím tam vztah, je mi v něm dobře.
L: Vidíš!?!

Na již zmiňovaném (odborně vedeném) semináři též zazněla příhoda – klient přišel s tím, že mu v konstelacích vyšlo, že jeho dítě není jeho dítětem. Lektor se ho optal, co s tím dělal. Zda si zašel na testy otcovství, zeptal se manželky… Klient se udiveně zeptal: “Proč? Vždyť to přece vyšlo v konstelaci, tak je to jasné!” Lektor touto příhodou účastníkům naopak naznačoval, že pokud něco vyjde v konstelacích, tak to skutečně pravda být může, ale taky nemusí.

Kdo
“vede” konstelace?


Nejprve
to nejdůležitější. V mém pojetí jsou systemické konstelace metoda,
s jejíž pomocí nalezne klient řešení pro svoji zakázku sám.


To
především je na systemických konstelacích tak revoluční a nové.
Neexistuje zde žádný poradce nebo terapeut, který by na otázky
klienta mohl lépe odpovědět, než klient sám. Klient je vždy a
v každém případě největší “expert” ve vlastní věci.

(L celou dobu mluví jasným, přesvědčeným hlasem s nádechem tónu “mám o tebe starost”)
L: Ty si musíš přiznat, že tady je láska a jít za ní.
K: Není tam a tuhle cestu volit nebudu.
L: Já to tu vidím, je to tak!
K: Není.
L: A ty se nemáš ráda!
K: To není pravda.
L: Hrozně se nemáš ráda.
K: To není pravda.
L: (stále velmi laskavým tónem) Vy (konstelace byla na zakázku 2 klientů) na to jednou přijdete. A bude vás to stát spoustu práce, do té doby…

Ne, to není vtip. Tohle jsem skutečně viděla. Představte si v pozici oponujícího klienta osobu psychicky slabší nebo lehce nejistou. Z pozice autority (lektora) je jí servírována “neochvějná pravda”, která je pro lektora evidentně nezpochybnitelná. Ta je několikrát zopakována a klient je manipulován do pozice člověka, který tomu vlastně nerozumí a odmítá si přiznat pravdu. I pro člověka osobnostně silnějšího může být taková situace něčím, co ho donutí obhajovat své stanovisko před lektorem nebo sebou samým, neboť jeho zdravý úsudek je veřejně zpochybňován někým, kdo se staví do role autority, která mu jako lektorovi navíc přirozeně náleží.

Z mé vlastní zkušenosti vyplývá, že u dobře vedené konstelace není příliš nutné vyvozovat hlasité závěry a už vůbec ne přesvědčovat klienta o své pravdě. Klientovi ve chvíli, kdy se v konstelaci objeví “to důležité” prostě najednou zapadnou ta správná kolečka na správné místo a celé to najednou dostává smysl. Najednou víte, proč daný problém existuje a lektor vás pak správnými slovy může pouze nasměrovat k jeho řešení.

Když konstelace skončí, lektor zástupce členů systému vyzve, aby vystoupili ze svých rolí a byli opět pouze sami sebou. Ono vystoupení bývá reálně provedeno velkým krokem “pryč” každým z účastníků.

L: Tak konec. Jsme tady a teď. Jdeme pokračovat s…

Osoby vedoucí konstelace, jejichž části jsou citovány (kurzívou), jsem se na závěr zeptala, u koho absolvovala výcvik – mé přesvědčení o tom, že veškeré znalosti metody byly načerpány pouze z literatury vzniklo již v průběhu první konstelace. Odpovědí na otázku bylo lehké zavrtění hlavou a po odmlce tichá odpověď, že nikde. Pokývala jsem hlavou s vyslovením předpokladu, že tedy z knih. Tentokrát se mi dostalo již pevnější odpovědi, že ani to ne a že v tomto případě jde o metodu používanou čistě intuitivně. Po chvíli, kdy jsem rozhovor na toto téma považovala za ukončený se mi dostalo ještě informace, že poslední provedená vlastně nebyla konstelace, ale jen takový náhled. Konstelace by prý byla delší (ač tato trvala zhruba hodinu) a složitější (a bylo v ní zapojeno několik osob i zástupci např. pocitů (láska, spolupráce a další)).

Vzhledem k tomu, že u ostatních účastníků semináře (z nichž většina patřila mezi pravidelné) vzbuzovala tato osoba respekt a neomylnost, její závěry byly brány jako jisté a nezpochybnitelné a někteří z účastníků do konstelací nezapojených vyneseným závěrům hlasitě přitakávali a pomáhali s “přesvědčováním” klientů, evidentně s jistotou, že to dělají pro jejich dobro.

Existují lidé, kteří se do problémů jiných dokáží podívat nezaujatým zrakem a odhalit příčinu/najít řešení i bez toho, aby k tomu absolvovali dlouhé studium či výcvik. Existují lidé, které to ani sebelepší výcvik nenaučí. Existují lidé, kteří se považují za dobré “psychology”, aniž by jimi opravdu byli. Existují lidé, kteří se správnému přístupu naučili. Je důležité umět je od sebe odlišit a může to být obtížné, pokud hledáte pomoc se složitým problémem. Terapeut/lektor/poradce není bohem ani neomylnou autoritou a je zcela v pořádku dívat se na něj kritickýma očima.

A jaký je váš názor?

Naivní…

…na které straně leží nedostatek informací?
Včera jsem se opět stala osobou nadevše populární. Proč?

V jistých kruzích se rozhořela diskuse o tom, zda by bylo možné udělat jistá (již existující) pravidelná setkání (jednou za měsíc) pořádaná jistou organizací pro názorově spřízněnou skupinu o trochu méně chlastací a o trochu více odborná.

Můj návrh spočíval v tom, že by každé z těchto setkání mohli záhajit dva lidé z této komunity a pronést nějakou trochu tématickou a pro ostatní zajímavou řeč v délce 15 nebo 20 minut, o které by se potom dalo diskutovat.

K tomu časem přibyl druhý návrh podobného ražení – zkoordinovat jedince a skupiny z této komunity a domluvit zorganizování osmi větších setkání v roce (zasvěcení vědí proč a k čemu) připravených vždy jednou ze skupin.

Jako vsuvku mezi argumenty druhé strany na téma “proč to nejde”, následovanými mými připomínkami “proč a jak to jde”, zhodnocenými jako “ty to chceš a na tebe my serem” (jak říká můj drahý – říct to někdo jiný, budou o tom přemýšlet a možná to zhodnotí jako fajn nápad. Když to řekneš Ty, shodí to rovnou. Ano, já vím.) se zableskla superbystrá myšlenka jedné slečny:

Krom toho, že si podle ní nedokážu představit, jak je podobná práce náročná a že reálná práce na přípravě je úplně jiná, než jak si myslím, mi též prorokuje, že v tempu, které jsem nasadila a s podobnými názory můžu vydržet maximálně rok. A ještě tím budu škodit všude okolo.

Slečna dále zastává názor, že není možné připravovat program, případně výuku a podobně zdarma, neb to člověka umoří.

Hmm. Slečně je skoro o deset let míň, než mně, nijak zvlášť mě nezná a sama nic v tomto směru dlouhodobě (úspěšně) nedělala.

Na druhou stranu – já v tomhle směru zkušenosti mám. Z jiných komunit, ale zato bohaté.

Takřka deset let jsem vedla skautský oddíl. Zpočátku jeho část (kolem deseti dětí), velmi záhy celý. Krom toho, že jsem měla na starosti každý týden přípravu programu na hodinu a půl (v době, kdy jsem vedla 2 oddíly naráz – cirka 2 roky – se k tomu ještě něco přidalo) jsem měla na starosti i veškerou související administrativu. Jedno volební období (jo, to mají i u skautů) jsem k tomu zastávala pozici zástupkyně vůdce střediska, opět kupa administrativy. Rok co rok jsem organizovala dvoutýdenní tábor – se vším všudy. Od programu, přes jídelníček, nákupy potravin, organizace odjezdu, shánění tábořiště, administrativy až po samotné vedení tábora, vaření, zdravotnické služby a nebo závěrečné vyúčtování. K tomu sem tam nějaký výlet nebo jiná akce. Práce jak na kostele.

Někdy jsem většinu těch věcí dělala já sama (pokud máte 20 dětí, je lepší mít tři lidi, kteří zorganizují každý program pro “svou část”, než se o organizaci programu pro všechny jednoduše dělit. A menší skupiny jsou skautským způsobem vedení), v některých případech jsme si je mohli rozdělit.

U starších dětí jsme jednu dobu připravovaly program “napůl”. Část
programu oni – většinou to byla krátká “přednáška” a pak nějaká hra,
zbytek já. Nejen, že to fungovalo, dokonce jsme tímhle způsobem zvládly
vymyslet a realizovat poměrně rozsáhlý eko-projekt.

Finanční odměna za práci? Nula nula nic. Děti platily příspěvek na registraci a dvacku měsíčně na provoz klubovny a pomůcky k programu. Veškerá aktivita byla v rámci mého volna, případně dovolené.

Hmmm, divné. Podle výše uvedené teorie jsem to rozhodně neměla vydržet a měla bych být dávno vyhořelá… No jasně, vyhoření, nebo jeho příznaky se ukázat můžou. Ale v tu chvíli je stačí rozpoznat a něco s tím dělat, techniky existují (certifikát z kurzu Prevence syndromu vyhoření bych ještě někde našla, kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že plácám a nevím o čem…)

Navíc – tady sice mluvím o sobě, ale většina skautských vedoucích funguje naprosto stejně! Jak to, že to funguje a je jich tolik? A spousta z nich to dělá po dlouhá léta?

S koordinací a zařizováním akcí (převážně vzdělávacích) mám zkušenosti také, tentokrát ze zaměstnání. Dost na to, abych věděla, že při dobrém rozdělení práce stačí hlídat termíny a občas ověřit, že jde všechno tak, jak má. Výjimečně pak napravit průser, když onemocní lektor nebo něco bouchne. Nic víc.

Nemůžu si pomoct, ale tradičně v tom výše zmíněném názoru vidím odsudek na téma “já si myslím, že o tom hovno víš a jestli je to pravda si zjišťovat nepotřebuju”.

Stejně tak mi přijdou nehorázně trapné ustavičné výmluvy na téma “proč to nejde”, které jsou už od pohledu liché. Zvlášť, když realita je někde mezi variantami “já to dělat nechci/my to dělat nechceme” a “protože je to tvůj návrh, tak udělám cokoliv, abych ho shodil”. Co přiznat barvu? Asi hloupý nápad, že? To už by se pak těžko tvrdilo, že tu “někdo” je pro komunitu.

Co je po jméně…

Co růží zvou,i zváno jinak vonělo by stejně…

Dle mnoha Čechů a také některých českých zákonů byla Juliina slova naprosto pravdivá. Na jméně vlastně nesejde. Avšak existuje také poměrně početná skupina lidí, kteří nesouhlasí – a ženy v ní podle všeho převažují. Ač právo na jméno patří k základním lidským právům, s našimi vlastními jmény nám ani zdaleka není dovoleno nakládat tak, jak bychom sami chtěli.

Díky aféře s nepřechylováním přjmení zahraničních lyžařek v České televizi se veřejnost i čeští politici opět začali zamýšlet nad tím, jak se jmény vlastně nakládat. Již před několika lety bylo ženám povoleno nepřechylovat svá příjmení, vdají-li se za cizince a používat kromě manželova jména i své vlastní. I pro muže jsou potom zajímavé další změny – možnost použít (nejen) pro dítě i jiné jméno, než v kalendáři uvedené, dokáže-li navrhovatel, že se skutečně jedná o používané jméno a možnost používat dvě křestní jména.

S první a poslední z uvedených možností podle všeho výraznější problémy nejsou. O druhé dvojici totéž neplatí.

Kamarádka se nám nedávno chlubila uředním dopisem – po několikaměsíční bitvě s úřednicí matriky se jí podařilo dosáhnout toho, že může jako druhé křestní jméno používat to, které si vybrala. Šlo o řecké mytické jméno (dohledatelné v encyklopediích, včetně třeba české wikipedie), které však v ČR evidentně ještě nikdo nepoužil. Úřednice jméno navíc povolila s poznámkou, že doporučuje použít jméno v počeštěné variantě se změněnou koncovkou – čímž v podstatě naopak vytvořila jméno reálně neexistující.

Chápu, že je dobré mít určitý dohled nad jmény udílenými dětem – byť mám ještě v živé paměti zcela evidentně povolená jména některých dětí, které měl v záznamech hradecký OSPOD, Armanda, Esmeraldu, Pamelu a další (ano, za většinou z nich následuje typicky romské příjmení) – ale řešit takovým způsobem jména svéprávných dospělých? Spousta lidí své přidané (či úplně změněné) jméno chápe jako symbol něčeho důležitého ve vlastním životě – přihlášení se k určité duchovní cestě, kultuře, národu…, pro některé jde třeba o odlišení vlastního jména, které tvoří zároveň obchodní značku…

Na druhý problém jsem narazila dnes ráno na iDnes. Jako žena (možná i jako muž, to jsem nezjišťovala…) si po svatbě můžete nechat jak své původní příjmení, tak i příjmení manželovo. Této možnosti využívá poměrně dost vysoké množství žen – a není divu. Některé mé kolegyně po svatbě, při které změnily jméno tvrdily, že už by to nikdy neudělaly, neboť mají pocit, že najednou ztratily značnou část své identity. O této problematice píše ve své knize třeba Ruth Barrett – zkuste najít svou spolužačku ze základky po dvaceti letech… Pokud se vdala a vy nevíte za koho, prakticky nemáte šanci, přestože přítel google vám dnes najde v podstatě “na každého něco”.

I v téhle možnosti je však zakopaný pes a často řešený problém – náš zákon totiž ukládá pořadí, v kterém musíte tato dvě jména používat. Přestože třeba moje představa budoucího jména zní “křestní vlastní manželovo”, což vnímám jako variantu – tím jsem a tím jsem se stala, jediná povolená možnost je “křestní manželovo vlastní”, aneb – tím jsem a tím jsem byla.

Zákonný způsob stále připomíná “pravěké” zvyklosti, kdy se se ženou zacházelo jako s majetkem přecházejícím z otce na manžela – sice ženě povoluje ponechat si své vlastní příjmení, avšak pouze jako ozdobný přívěšek k upřednostněnému jménu svého muže. Přičemž třeba moje představa zní – chci si nechat své jméno, protože ho nosím takřka 30 let, což rozhodně není málo, jsem na něj zvyklá nejen já, ale i mý přátelé, známí, bývalý spolužáci a spolupracovníci nebo třeba klienti, a považuji ho za svou součást. Jedná se o něco, co používám takřka denně a je mi velmi blízké a nechci se toho ze dne na den prostě jen tak vzdát. Proto chci své jméno používat i po svatbě, a to jako své “hlavní” jméno. Na druhou stranu bych ráda vyjádřila i svou příslušnost a úctu k nové rodině a svému muži, a to právě přidáním jeho příjmení za své.

Poslanci prý navrhují, aby se sněmovna zákony určujícími možnosti pojmenování v ČR začala znovu zabývat. Osobně doufám, že k tomu skutečně dojde a podobné nesmysly budou zavrženy do propadliště dějin. A co vy?

Které že to máme století?

Zavítala jsem na blog Michaely Marksové-Tominové (moc chytrá a příjemná (měla jsem tu čest osobně) paní s luxusními názory). A zaujal mě článek Umělé oplodnění osamělých žen? No konečně!

 

Článek sám o sobě mě svým obsahem nepřekvapil. Názory feministek na toto téma jsou poměrně stabilní, a s názorem, že vyžadovat k umělému oplodnění ženy podpis muže je zhůvěřilost plně souhlasím.

Co ovšem stojí zato, tak jako na většině serverů, jsou komentáře. Úryvek jednoho z nich budu citovat:

Pokud budou zeny milovat Sve muze, nebudou jim lhat, nebudou panovacne
a predevsim budou mit stabilni zodpovedne chovani urcite se najde muz,
ktery je budou chtit milovat a mit spolecne deti.

Ehm… Ehm…? Pokud budou ženy úžasnými bytostmi vybavenými pouze kladnými vlastnosmi, jistě se najde samec, pán tvorstva, který jim to dítě teda udělá a jako bonus je bude milovat? Hmmm…

A je si takový muž tak strašně jistý tím, že ona bezchybná bytost bude chtít ty děti s ním jen proto, že je muž a je svolný?

Milý muži, ono také záleží na tom, co chce ta žena. A vzhledem k tomu, že spousta z nich lobbuje za možnost umělého oplodnění bez nutnosti muže po boku, vycházejí mi z toho tři možnosti – buďto jsou všechny prolhané, panovačné a nezodpovědné, nebo nejsou a přesto nikoho nenašly a pak tedy onen komentář nemá pravdu  – a nebo – se v životě single žen toužících po umělém oplodnění ještě nezjevil muž, kterého by vedle sebe chtěly ony samy. A to se stává i ženám dokonalým – často spíše, než těm nedokonalým. Proč by taky dokonalá žena chtěla trávit svůj život a plodit děti s někým, kdo se náhodně zjevil a je ochoten, když jí třeba jinak nesahá ani po paty, že?

No nic. Někteří lidé by si možná měli uvědomit, že máme zákonem garantována rovná práva pro obě pohlaví. A to nikoliv pouze v otázkách zaměstnání (ne že by to v této oblasti skutečně plně fungovalo) a podobně. Nejen muž má právo si vybrat ženu, které velkoryse věnuje své sperma. Naprosto stejné právo na výběr partnera má i žena. A fakt, že touží po dítěti na tom nic nemění.

Rodinná posedlost

…asi je to dědičné
Výtvarné nadání jsem narozdíl od sestry po mamince nezdědila. Ovšem nadšení pro výtvory nadanějších lidí se mi nevyhnulo… Zatímco maminka je poměrně věrnou fanynkou klasických technik, zejména akvarelu, já zbožňuju grafiku – jak počítačovou, tak tu tvořenou tradičními technikami. Vášeň pro fotografii máme společnou.

Zatímco moje matka je velmi oblíbenou návštěvnicí hradeckých galerií a fotoateliéru na rohu u kostela (kde skupuje i tvorbu původně vystavenou ve výloze jen jako neprodejnou ukázku práce) a nejen stěny (už to nemá kam věšet…) jejího bytu vypadájí jako menší domácí galerie, já zatím čelím lehce konzervativním a naštěstí nepříliš důrazným názorům svého drahého, že bychom si napřed mohli definitivně vybrat a rozestavět nábytek, než začnu věšet na zeď zarámované tisky. Naštěstí mu můj vkus vcelku vyhovuje (nebo se mi bojí říct, že ne :-), takže mi nakonec výběr v podstatě schválí a jen zdůrazní, že bych s tím fakt mohla počkat, až tam bude ten nábytek…

Kromě plakátu, který mám doma už něco přes rok a jehož autorem je kamarád a kolega z ex-kapely Jakub Horský



…nám teď domů přibyde ještě menší plakát slovenské autorky Lucy Hudec. Láska na první pohled.

 

Dekorovat volnou zeď v ložnici mám zatím zakázáno, ale zato jsem při nákupu rámečků minulý týden neodolala a rovnou jsem jich koupila o něco víc i se sadou černobílých (ty mám radši) fotografií zachycujících květy ibišků a asi třešní. Krom toho mám vybrané ještě asi tři úplně jiné fotky, ale to mému drahému muži neříkejte… :-)

Jo, a jiný můj kamarád mi v pátek volal, že si zařizuje vlastní fotoateliér. Jako poradkyně ve věcech financování se mám ozvat, až budu chtít pěknou fotku – a že prý fotí pěkný akty… Hmmm – máme si ho pak taky pověsit hned vedle dveří, jako Samantha v Sexu ve městě?

Btw – jestli máte nějakého známého grafika…dejte mi vědět ;-)