Tak nevím…

…a nechápu
Na “dámské” stránce idnes se dneska ráno vylíhnul článek na téma svatby, inspirovaný návštěvou svatebního veletrhu.

Dozvěděla jsem se, že šaty jsou letos v pořádku nejen bílé, ale i barevné, že je dobré, pokud s nevěstinými šaty ladí nejen oblek a květiny, ale i svatební dort, že u prstýnků je letos moderní růžové lemování z červeného zlata (není modní pomíjivý trend u něčeho, co by člověk měl nosit po zbytek života poněkud nežádoucí?) a že do účesu nevěsty je fajn zakomponovat něco živé flóry…

Následně jsem se dozvěděla, že s malou svatbou se dá vejít do 50 tisíc a půjčení svatebních šatů pro oba je tak za 15… Pro ilustraci, za tu první částku si můj drahý nedávno koupil poměrně nové, kvalitní a vybavené vozidlo a ta druhá je o něco nižší, než cena, kterou jsem zaplatila před rokem a půl já za to svoje (dostala jsem slevu za to, že mi do něj prodejce před zkušební jízdou zapomněl nalít benzín a já zůstala viset na jedné z nejrušnějších křižovatek). Bez ohledu na to, že se za ni dá pořídit poměrně kvalitní oblek a značkové šaty třeba v Pietro Filipi (cenovky obdobné výše bývají postavené u figurín ve výloze téhle značky na Zličíně). Koupit, nikoliv půjčit na jeden den nošení…

Ovšem taková velká svatba začíná zhruba na 150 000 korun. Příprava průměrné svatby tak s třiceti svatebčany pak zabere “jen” zhruba 250 hodin…

Tak nevím… Obřad samotný vyjde na tisícovku, pokud chce člověk obřad někde jinde, než tam, kde se běžně oddává, musí tuším jednu přidat. Nějak si nemůžu pomoct, ale není tím pádem zbytek té sumy poněkud přemrštěný na to, že je to vlastně cena jen za jeden velkej mejdan?

Nejvíc ze všeho podobné sumy (šaty z půjčovny za deset tisíc, výzdobu aut, kterými všichni ujedou dvě ulice, tisíce za přeslazené dorty, které nakonec nikdo nejí…) nechápu u lidí, kteří jsou rádi, že mají kde bydlet, polovinu vybavení doma nemají a hned tak mít nebudou a do toho čekají mimčo. To je vážně nenapadne nic lepšího, do čeho by mohli investovat to, co za svatbu utratí?

Bere si člověk toho druhého proto, aby všem okolo ukázal, jak dobře si dokáže zařídit posvatební párty a jak záviděníhodné jsou bílé šlehačkové šaty, které navíc patří někomu jinému a stylové prstýnky, které za dva roky vyjdou z módy? Nebo proto, že toho druhého miluje a prostě s ním chce zůstat? A pokud to druhé – proč ta drahá fraška kolem toho?

Sex…

…a další paralely…

Nedávno jsme s drahým sledovali jednu z epizod Sexu ve městě. Charlotte se seznámila se skupinou lesbiček a cítila se mezi nimi opravdu dobře. Po nějaké době byla pozvána na párty, kde se jí hostitelka optala, zda je taky lesbička (což zajímalo nejen ji, ale i její přítelkyně).

Charlotte odpověděla něco v tom smyslu, že sice lesbička není, ale cítí se mezi nimi moc dobře, ženskou společnost velmi postrádala a další asi 3, 4 věty v tomto duchu.

Hostitelka po jejím poměrně dlouhém monologu pokrčila rameny s tím, že to je sice hezké, ale… “nechceš lízat pičku, nejsi lesba”.

U Kojota na webu právě probíhá úchvatná diskuse, ze které mimo jiné povstala otázka, zda když se hlásíš k náboženskému směru (no jo, už zase pohanskému) musíš taky věřit v Bohy.

Húúú-ha. Dosud jsem žila v přesvědčení o tom, že slova jako víra a věřící jsou odvozena právě od toho, že člověk věří… No, podle některých diskutujících to vlastně není zcela nezbytné…a hlásit se k náboženství a nevěřit je “zcela v pořádku”. No, jak pro koho…

Tak nevím. Osobně zastávám názor, že: “pokud nevěříš, nejsi věřící” (ani pohan ani nikdo jiný).  A to ani přesto, že se mezi věřícími cítíš dobře, rád/a čteš jejich knížky a chodíš s jinými věřícími na pivo.

Kapitáne…

…kam s tou lodí?

Tak nám zase volala paní, že by chtěla přivézt zboží přes Gdaňsk, protože je to blíž.

Já to chápu, Polsko jako takové je celkem blízko – sama oficiálně bydlím asi 60 km od hranic… Průšvih je v tom, že ne všechny části Polska jsou takhle blízko.

Hlavním evropským přístavem je třeba Hamburg. Leží nějakých 150 kilometrů třeba od dánských hranic. Strašně daleko, co? A vlastně ani ne – kamiony trasu z Hamburgu do Prahy jezdí “přes noc” a zmiňovaný “blízký” Gdaňsk je skoro o 100 kilometrů dál…

No, naše představy vzdáleností jsou značně relativní. Ale jestli to fakt bude chtít přes Polsko – Gdynia je lepší ;-)

A mimochodem, víte, že Sankt Petěrburg se u námořníků pořád označuje jako Leningrad? Já už jo :-)

Dej blbci funkci…

…a udělá peklo na zemi všem kolem sebe

Čas od času se stane, že se k vedoucí pozici dostane někdo, kdo na ni “nemá”. Někdy nemá dost zkušeností, jindy neumí vést ostatní, nerozumí oboru, nevěří si a tak dál. Na místo se dostane buďto proto, že ho ten, kdo ho na místo dosadí v podstatě nezná a životopis s pohovorem na něj zapůsobily dobře, a nebo proto, že byl jediným dostupným člověkem, který tomu rozuměl aspoň trochu a byl ochotný to dělat.

Podobný vedoucí je pak pro své podřízené i ostatní, kteří s ním musí jednat a nezastávají vyšší pozici, pohromou. Všichni vědí, že je to idiot, ale jelikož má funkci, není k dispozici příliš mnoho možností na téma “co s tím”. Takže jeho okolí dnes a denně pozoruje jeho urputné snahy udržet si židli a získat alespoň zdání autority. O příjemném pracovním prostředí se v takovém případě nedá mluvit ani omylem.

Před pár lety jsem byla na pracovním pohovoru. Dnes už mám na otázku “jaké jsou vaše špatné vlastnosti” připravenou odpověď. Tenkrát jsem ji neměla a v té rychlosti mě napadlo jen jediné  – shodou okolností to, kvůli čemu jsem odcházela z předchozího zaměstnání – mám problém respektovat autoritu nadřízeného, pokud je to debil (řekla jsem to uhlazeněji, ale vyznění bylo jasné). OK – s debily mám problém obecně. A pokud musím pravidelně jednat s někým, kdo po odborné stránce ví evidentně sotva polovinu toho, co já, ale připadá si nejchytřejší na světě, pak máme problém… Tu práci jsem dostala. Ani jeden z mých (budoucích) nadřízených se patrně za debila nepovažoval, takže nepředpokládali problém. Musím říct, že všichni tři byli opravdu pohodoví a skvělí, takže problém skutečně nenastal po celou dobu, po kterou jsem dané místo zastávala :-) Ale moje věta se stala na oddělení památnou a několikrát jsem byla se smíchem dotázána, zda jsou místní autority OK nebo ne…

Čím to uzavřít? Vlastně nevím… Berte to třeba jen jako téma k zamyšlení…

PS: Po vzoru svého drahého (který je asi jedinou osobou, která ví, o kom tohle je) uvádím otázku: Kolik lidí si myslí, že ví, o kom jsem psala? A proč si to myslí, když to podle mnoha z nich není pravda?

Soukromá korespondence…

…kázati vodu
…tohle je další článek o ne příliš vhodném počínání jisté osoby. pokud vás to nezajímá nebo tak něco, jste varováni předem…

Poslední dobou se pravidelně na jednom fóru, na některých blozích a jinde dočítám informaci o tom, že problémy se mají řešit v soukromé korespondenci (byť kritizujete chování ve veřejném prostoru tamtéž) a nikoliv veřejně. Dalším příspěvkem k tomuto pojetí byla poznámka, že pokud problém zmíníte veřejně (byť v přímé návaznosti na nevhodný projev), nejde vám o řešení, neboť kdyby vám o něj šlo, ozvete se soukromě. A protože vám tedy o problém nejde, nebude řešen.

Co z toho plyne? Že pokud dotyčnému totéž napíšete na veřejně přístupném místě a do mailu, to první smete ze stolu s tím, že problém neexistuje a tím druhým se bude zabývat? Pokud dotyčný nevlastní speciální přepínač mozku, který mozkové funkce aktivuje pouze při pohledu do mailové schránky (kteroužto fičuru jsem ještě skutečně neviděla), říkáte si – pokud mu někdo řekne, že něco dělá špatně a on odpoví, že to není pravda – bude jeho odpověď soukromě jiná? Pokud ano – popírá svá vlastní slova uvedená veřejně. Pokud je ochoten přistoupit na myšlenku, že dělá chybu, proč mu jako podnět nestačí upozornění v kontextu např. internetového fóra?

Již po zveřejnění dané myšlenky jejím autorem jsem uvedla, že pokud dotyčný nevidí/neřeší problém po jeho zmínění veřejně, nebude ho řešit ani soukromě, pouze se dočkáme další odpovědi na téma “ty jsi úplně mimo a je to celé jinak”. Můj drahý si s dotyčnou osobou vyměnil několik e-mailů a můj předpoklad následně jednoznačně potvrdil.

Dalším příspěvkem k tomuto tématu je permanentní opakování toho, že soukromá korespondence je soukromou a je naprosto nevhodné ji zveřejňovat. Dokonce se obdobná formulace objevuje přímo v mailech odesílaných onou osobou. Osobně mám pocit, že se pisatel pouze chrání před tím, že by případní čtenáři jeho soukromých vyjádření označili autora nějakým nepěkným slovem užívaným obvykle ve spojení s nevysokou inteligencí.

Přesto jsem dnes narazila na stránkách organizace, v čele jejíž české pobočky daná osoba v současné době setrvává, e-mail zaslaný zcela soukromě vedení této organizace a několika dalším zainteresovaným lidem. O stránky organizace se stará právě tento zastánce soukromé korespondence. Autoři e-mailu se proti spojení svého jména s organizací několikrát ohradili, “zastánce soukromé korespondence” před dvěma dny veřejně prohlásil, že se s autorem e-mailu ještě ten den spojí a problém vyřeší. Mail tam visí dál a může si ho prohlédnout každý, kdo zadá do Googlu ta správná slova.

A do třetice všeho dobrého i zlého – spíše tedy zlého a zlého.

Z oné e-mailové konverzace mého drahého s dotyčnou osobou mi byla za hlubokého vytí ocitována následující pasáž:

Pokud učiním něco, co ostatní považují za špatné, věřím tomu, že mi to
jsou schopni sdělit způsobem jiným, než medializací po všech blozích a
fórech. Pokud někteří lidí volí dlouhodobě cíleně pouze tuto metodu,
nelze je považovat za nic jiného, než za notorické trouble-makers. Snaha
o věcné řešení totiž vypadá jinak.


Až se někteří lidí naučí jednat vstřícně a na úrovni, pak můžeme
pokročit. Několikrát jsem vyzýval, ať své připomínky zašlou na náš
oficiální e-mail. Ani jednou se tak nestalo, což je jasný signál, že ve
finále jim o vstřícné řešení nejde.

Dotyčný člověk o mně na svém blogu, twittru, na jistém fóru či na jiných blozích v komentářích vysloveně vyblil takový objem urážek a napadení, že by se z nich dala sestavit asi ne kniha, ale celkem obsáhlá brožurka rozhodně. Splňuje tedy svou vlastní definici trouble-makera.

O vstřícné řešení mu podle jeho vlastního receptu evidentně nejde, soukromý e-mail s připomínkami mi nepřišel ani jeden.

Co dodat? Krom toho, že dotyčný se chová jako někdo, kdo sociální inteligence nepobral ani co by se za nehet vešlo, káže postupy, které zabrání tomu, aby jeho nepříliš inteligentní projevy a neochotu k jakémukoliv ústupku bylo možné veřejně hodnotit – přičemž se jimi sám neřídí.

A ještě jeden

“Některé ženy se zdráhají opětovat útok”, píše ZBudapest na začátku lednového čísla časopisu Goddess. A také píše, že to rozhodně není správný postup a že odrazit útok či jej oplatit je zcela v pořádku.

Ač si často říkám, že mi útok zpět nestojí za to a že stačí počkat, až si dotyčný rozbije držku sám, v některých případech je dobré se bránit. A pokud jsem já sama tou napadenou, jediný, kdo o nutnosti či potřebě obrany rozhoduje a má právo do ní mluvit jsem já sama.

Tedy, pokud mě někdo uráží na internetu, není ani v nejmenším nevhodné se tamtéž bránit. Vyvětlením, žádostí o slušné chování, možnostmi odpovídajícími kalibru útoku.

Někteří lidé se diví, že po jejich akci následuje reakce. Někteří se domnívají, že útoku je nejlépe čelit jeho ignorováním či odklizením se ze scény (když tohle prohlásí útočník, je to trpce úsměvné). Když se cizí vojsko rozhodne vyplenit vaši zemi, je nejlepší je ignorovat či vyklidit pole? A nebo zmobilizovat vše, co zmobilizovat můžete a poslat je zpátky tam, odkud přišli? A proč se pak někdo diví tomu, když člověk stejnou metodu aplikuje i v osobním životě?

Ano, i vyhnané vojsko možná bude všem ve své zemi a okolí zkoušet namluvit, že to oni vlastně byli přepadeni a vládce sousední země má sníženou příčetnost, neboť na ně poslal psy. Realita a původ problému se v tom někdy těžko hledá, zvláště lidem, kteří nebyli u prvního překročení hranic. Což však neznamená, že neexistuje.

Tím, že se stáhnete a svou zemi necháte obsadit či vyhladit nedosáhnete ničeho. Agresor se stane vítězem, který všechny přeživší slovem a mečem přesvědčí o tom, že byl v právu a konal pro dobro všech. Že to není tak zcela pravda budou vědět jen pamětníci, kterým strach či prostředí nedovolí promluvit.

Na výsledku záleží.

Pokud se člověk brání výpadu, nebo dokonce výpadům trvalým a stupňovaným, dělá to, na co má nárok a co je pro něj samotného výhodné (je mi líto, ale nejsem křesťanka zastávající názory o nastavené druhé tváři). Skutečně se tím nestává případem pro psychiatra ani zvláštním masochistou (ano, to jsou poslední dvě urážky).

Řekli jste si o to…

Představte si, že se s někým seznámíte a máte s ním nějakou dobu trvající vztah. Řekněme tak pět měsíců, počítáme-li to od doby, kdy se ten dotyčný zhruba na šestý pokus opravdu a definitivně rozejde se svou předchozí přítelkyní. Bydlíte 100 kilometrů od sebe, když se vidíte jednou týdně, je to až dost.Dohromady se tedy za tu dobu sejdete zhruba dvacetkrát, když to hodně zaokrouhlíme.

No, a po nějakém čase (pořád ještě v rámci těch asi dvaceti setkání) začnete zjišťovat, že se k vám ten dotyčný totálně nehodí. Sice máte něco společných zájmů, což vás ze začátku zaujalo, ale bohužel to nestačí na přebití to, že vaše IQ je o takových 20, 30 bodů vyšší, než jeho (což neznamená, že to jeho je podprůměrné, ale že rozdíl mezi jeho průměrným a vaším nadprůměrným neshledáváte pozitivním jevem); že je ta osoba tvrdohlavá jako mezek a poté co nepochopí polovinu toho, co jste řekli už není zvědava na zbytek a prostě se zasekne v tom, že vás přesvědčuje o své pravdě; že poté, co neskáčete tak, jak on píská propadá hysterickým záchvatům, v jejichž rámci vám dvakrát, třikrát týdně do telefonu sděluje, že se s vámi rozchází – přičemž za deset minut se chová, jako kdyby to nikdy neřekl a totéž očekává od vás; že se permanentně snaží mít vás pod kontrolou a chovat se vůči vám dominantně, přestože víte, že v daném vztahu jste to jednoznačně vy, kdo má navrch a jako zastánce rovnoprávnosti na tohle nejste nikomu zvědaví; že se (klidně na veřejnosti) rozpláče ve chvíli, kdy se k němu “chováte ošklivě” a pravidelně si stěžuje na to, že si ho nevážíte, byť vy nemáte pocit, že by k něčemu takovému jako vážit si ho (vzhledem k dříve jmenovanému) byl nějaký důvod.

Nu což, co nevyhovuje vám a na druhém vám bytostně vadí může někomu jinému připadat zcela v pohodě. Lidé jsou různí, avšak svůj k svému. Tak se s tím dotyčným prostě a jednoduše rozejdete. Poté, co jste se viděli asi dvacetkrát to není nic děsivého ani neobvyklého – naopak, vcelku běžná doba na zjištění toho, že člověk, s kterým si máte o čem povídat vás po vztahové stránce prostě neuspokojí.

Měsíc nebo dva je mezi vámi situace trochu nabroušená, částečně i proto, že vaše první (druhé, třetí…) rande s “novým objevem” proběhlo ještě před rozchodem, částečně prostě jako po běžném rozchodu.

Pak se potkáte v hospodě, oba už naprosto vychladlí a v klidu, něco málo si vyříkáte a pohoda. Následujícího třičtvrtě roku máte celkem pohodový přátelský vztah. Voláte si, píšete, diskutujete, občas se scházíte ve stejné partě přátel, vy mu zavoláte a pozvete ho na akci, na kterou jít nechtěl kvůli jiné pozvané osobě, pak mu poskytnete článek do časopisu, který tvoří, on vám zavolá, jestli byste pro něj nemohli přijet, protože zůstal viset v zastaveném vlaku… Normálka, pohoda. Co nesnesete ve vztahu, u kamarádů vám nijak zvlášť vadit nemusí.

No, jenže pak se ten dotyčný začne na internetu chovat způsobem, který nepovažujete za správný. Podle vás poškozuje vás samotné nebo vaše zájmy. Popravdě – choval se tak už dříve, jenže ne v místech, která navštěvujete taky. Tak o tom mluvíte – na tom samém místě (třeba fórum), kde se tím způsobem projevuje.

—-v tomhle místě si představte velkou červenou tečku. následně vysvětlím proč—-

Spolu s vámi stejnou skutečnost shledávají i další. Špatné chování se stupňuje, navíc se proplétá s jinými okolnostmi s danou problematikou související. Tak se vy a další dvě osoby rozhodnete, že si na tyto okolnosti a toho člověka budete stěžovat. Jste tři, vaši stížnost podepíše dalších cca 20 lidí, někteří se později přihlásí k její podpoře.

Stížnost je řešena následující půlrok. Špatné chování dané osoby se spíše stupňuje, než aby ustávalo. Je vám přislíbeno řešení (tím, komu jste si stěžovali), ale po krátké době zjišťujete, že “skutek utek”. Proti podle vás nevhodnému chování této osoby dále veřejně vystupujete. Sice ostře, avšak v mezích slušnosti. Druhá strana o vás naopak píše, že očekává, kdy začnete lidi popravovat, pochechtává se nad tím, že se “dojčenská voda” jmenuje stejně, jako vy a podobně.

Do toho vás obviňuje z toho, že s ním máte osobní problém. Zvláštní, že jste s ním osobní problém neměli třeba ve chvíli, kdy po vás chtěl ten odvoz…

Každopádně lidé, kteří jsou alespoň na chvíli na jeho straně (kupodivu se už i největší příznivci stačili otočit na druhé straně barikády) v tu danou chvíli tvrdí, že váš názor není názorem na jeho chování, ale vaším nevyřešeným vztahem.

—červená tečka, vzpomínáte? předchozí věta platí přesně od ní—

Nezáleží na tom, že kolem vás jsou lidé, kteří váš názor sdílí a není jich málo. V jejich případě může jít o validní argumenty, ale u vás je to nevyřešeným vztahem.

Nevadí, že jmenovaný vztah je takřka dva roky vychladlou mrtvolou a od jeho skončení mezi vámi dvěma byl naopak vztah poměrně přátelský.

Není důležité ani to, že nevyřešený vztah mívá člověk ve chvíli, kdy ho opustí někdo, na kom mu záleží – kdežto vy jste ani jednou nezalitovali toho, že jste se rozešli s ním.

Nezáleží ani na tom, že máte krásný vztah, ve kterém jste šťastní.

Nevím, zda obhájcům této teorie dochází, co vlastně tvrdí. Že pokud jste s někým měli vztah (byť krátký), nejste schopni na jeho chování ani po delší době nahlédnout bez vztahového zatížení. Že vlastně neexistuje možnost, že se daná osoba opravdu chová špatně a vy to, stejně jako další lidé, prostě vidíte.

(situace psaná kurzívou je hypotetická a nemá s uvedeným vztahem nic společného)

Představte si, že váš bývalý někoho zabije. Vy budete jedním z několika svědků. Taky to bude nevyřešeným vztahem, pokud na tuto skutečnost upozorníte policii?

Ano, někteří lidé mají nevyřešené vztahy. Jiní je naopak vyřešené mají. Pokud někdo nazývá jakoukoliv výtku někomu, kdo je shodou okolností bývalým partnerem nevyřešeným vztahem, název pro tuto činnost zní PŘEDSUDEK. Jak často slyším, svět není jen černý a bílý. A pro zjištění pravdy je dobré přemýšlet a ptát se. Sáhnutí po jednoduchém a nabízejícím se řešení bývá velmi často sáhnutím po pozlátku ležícím na ruce nepravdy, nebo – chcete-li – lži.

Na vysvětlení toho, proč vůbec a proč právě teď: Poznámky o “osobním problému” s onou osobou a “nevyřešeném vztahu” slýchám a vídám posledního třičtvrtě roku, převážně od lidí, které jsem viděla maximálně pětkrát a nikdy s nimi nemluvila a svém bývalém vztahu. Objevují se stále i přesto, že jsem několikrát uvedla, že nejsou pravdivé. A i moje trpělivost má své meze…

…než kohout zakokrhá

 
Před dvěma dny koordinátor české Pohanské federace zveřejnil dotaz, zda je novodobý satanismus pohanství. “…já osobně znám lidi z PČCHCS (první československý chrám církve satanovy) a jejich přístup považuji za hodně pohanský”, sdělil přímo v otázce.

Pod tímhle příspěvkem se následně vyjádřili (poměrně přední – byť v našich krajích nejde o nic oficiálního) představitelé několika pohanských směrů – wiccy, ADF, Rodné víry, dianické wiccy… (tenhle fakt uvádím spíš pro zajímavost – že názor na tuto problematiku jde napříč pohanskými směry. V mnoha případech jde o postoj celého směru, byť zde mluvíme pouze o vyjádření jednotlivců). Všichni svorně řekli, že ne. Pohanství a satanismus nelze slučovat.

Vzhledem k tomu, že si značná část jmenovaných jde posledního půl roku navzájem po krku, jde evidentně o shodu poměrně významnou.

Několik lidí se dále vyjádřilo v tom smyslu, že by bylo dobré podobná témata veřejně neřešit (zejména z pozice koordinátora PFI), neboť by to mohlo vést k poškození dobrého jména pohanství. Tento požadavek ještě zesílil po prohlášení, že distancovat se od satanistů je nefér a naopak je třeba zlepšit jejich jméno v očích veřejnosti (o což se sám koordinátor poměrně aktivně zasazuje).

Opět zazněly protesty – spojení pohanství se satanismem může pohanům samotným způsobit problémy v rodinách, v kariéře, pohanství jako takovému třeba v médiích. Na to jako odpověď, opět od národního koordinátora, zazněla věta:

Pokud to neustojí, tak by si měl vybrat cestu kterou ustojí. Duchovní cesta není mateřská školka.

Inu, co na to říct? Měli bychom jako pohany akceptovat pouze osoby ochotné pro víru zemřít? Osoby, které neřeší, že jejich rodiče trnou hrůzou při zjištění, že jejich dítě má něco společného se satanisty? Osoby, kterým kromě problémů, které by ve spojení se svou vírou mohli mít (víra je v naší zemi pořád ještě divná, ať už jaká koliv. Neobvyklá tím spíš) ještě naházíme klacky pod nohy ve formě spojení s něčím společensky nepřijímaným (aniž by se tomu dotyční reálně věnovali) a budeme od nich očekávat, že to přejdou s úsměvem na rtech, neboť duchovní cesta není mateřská školka?

V předvečer svého ukřižování pronesl Ježíš k jednomu z apoštolů, Petrovi, větu, jejíž část najdete v názvu tohoto článku. …než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. Tak se i stalo. Petr ze strachu zapřel fakt, že se s Ježíšem zná. Přesto je spolu s Petrem zmiňována i jiná věta: I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí.

Ježíš nechtěl po svém apoštolovi, aby bez mrknutí oka překonal všechny překážky. Jemu svěřilvybudování církve, byť znal jeho pochybnosti (vzpomínáte na chůzi po vodě?) i to, že zapře jejich vztah.

Nám samotným za následování víry v současné době smrt nehrozí. Zato nám hrozí třeba problémy v kariéře, časem by to mohly být i problémy s výchovou dětí – myslí si snad někdo, že pokud učitelka dětí zjistí, že rodiče mají něco společného se satanismem a nahlásí to OSPODu, tak to jeho pracovníci či pracovnice jen tak smetou ze stolu?

(Neo)Pohanství samo o sobě je ve světě, v zemích, kde se již desetiletí bez problémů rozvíjí relativně akceptovaným náboženstvím. Odborníci vědí, že nejsme temným nebezpečným kultem, zjišťuje to i veřejnost. O satanismu toto neplatí.

Jako pohané můžeme mít problémy, problémy spojené s tím, že se věnujeme v ČR neznámému a “divně znějícímu” směru a provozujeme věci, o kterých “všichni vědí”, že neexistují.

Jako lidé spojení se satanismem – kterými vůbec nejsme – je ovšem mít budeme. A jak dlouho bude trvat, než tohle spojení začne být považováno za reálné, pokud se bude přední představitel pohanské organizace zasazovat o očištění jména satanismu a veřejně upozorňovat na shodné rysy?

Horolezecká záhada

Po úvaze o životě básníků ke mě dnes přišla další otázka k zamyšlení.

Dokážu pochopit (byť ne odsouhlasit), že se rektoalpinismu věnují s větší či menší důkladností lidé, kteří sami o sobě nic nedokázali, nic neumí, jsou hloupí nebo třeba neschopní.

Proč to ale dělají lidé, kteří to v podstatě “nemají za potřebí”? Lidé chytří, vzdělaní, poměrně uznávaní… Je v tom nedostatek sebedůvěry a zdravého sebevědomí? Potřeba být oblíbený/á? Tajemné mystérium temného králíka?

A proč takoví lidé probůh lezou do řiti osobám, které jim nesahají ani po paty?

Vážně nevím…

Duševní rozpoložení básníkovo

Nedávno jsem narazila na názor, že nelze hodnotit báseň, když neznáme důvody, které vedly jejího autora k jejímu stvoření, stav, v kterém se tou dobou nacházel, jeho pocity…

A tak nějak mi ta myšlenka přišla zvláštní. Známí básníci se stali známými díky sbírkám, v kterých jsou jen jejich básně, nic víc. Kdo je četl, netušil, co stálo za jejich vznikem. I přesto, někdy možná právě proto, zaujaly natolik, že se staly známými a svého autora proslavily.

Na druhou stranu, když se podíváme do učebnic nebo nahlédneme zpátky do hodin literatury – kolik času je věnováno tvorbě samotné a kolik naopak autorům a jejich životu? Všichni víme, že Verlaine byl homosexuál a alkoholik, ale kdo někdy alespoň otevřel Saturnské básně nebo přečetl byť jen pár řádků jeho tvorby? Proč se učíme o jejich životech, místo abychom četli to, co napsali? Pomůže nám snad znalost jejich života pochopit jejich dílo, pokud se k němu vůbec někdy v životě dostaneme?

Pochopíme Máj lépe, když budeme vědět, že Mácha měl divoké sexuální představy a zemřel na zápal plic? Bude pro nás Poštovní schránka něčím jiným, když vímě, že Wolker měl tuberkulózu a byl komunista? Je život básníka, jeho aktuální nálady a inspirace tím, co potřebujeme znát, abychom rozuměli jejich poezii? I když většina z nás  se přes školní informace o autorech k poezii samotné nikdy nedostane, nebo ne jinde, než ve školní čítance?

Tři, dva, jedna..

start!

A je to tady.

Po ne zrovna krátké době příprav spouštíme spolu s několika kolegy nový web zaměřený především na pohanství a ženskou spiritualitu. Nachází se na adrese www.bohyne.net.

Kromě nás dvou, které jsme si tento projekt vymyslely za ním stojí práce několika dalších lidí, kterým patří velké poděkování:

V první řadě je to můj drahý muž, který s nezdolnou trpělivostí (díky infolinko! :-) zapracovával do designu webu stále nové fičury, které jsem si vymyslela. Vzhledem k tomu, že ho po dokonalém odladění neporazilo ani to, co nám tehdy předvedl Internet Explorer, jsem přesvědčena o tom, že je to nadčlověk, který zdolá úplně všechno. Díky :-*

Další velký dík patří bardu Amairgilovi a Společenství Brigity trojného plamene za dodání nemalého množství skvělého a původního obsahu. Děkujeme i Vám.

A opomenout nelze ani další z těch, co nám s realizací nějakým způsobem pomohli. Jmenovitě díky alespoň Katchabě a Johnnymu za cenné informace ohledně autorských práv.

(A jelikož hlavní část práce na webu je hotová, možná se teď zas občas dostanu i k tomu, abych si tu čas od času ublognula. Tak vydržte ;-)