Půl na půl

Minulý týden jsem byla na večeři v úžasné řecké restauraci, jídlo skvělé, obsluha perfektní, společnost příjemná… A velmi dobré víno. Jelikož jsem však již tradičně dorazila autem, zmíněné víno jsem skutečně jen ochutnala a zbytek večera strávila na vodě.

Když jsme si ji objednávaly, číšník se nás optal, zda nechceme místo třetinkové aquilly raději celou litrovou láhev. Litrová láhev – to zní skvěle, ne? Odpadá časté objednávání při prázdné skleničce a navíc – je to trochu více “eko”. (Znáte projekt http://www.vodovoda.cz/? Zkusili jste si někdy k jídlu v restauraci objednat vodu z kohoutku? Balená voda je nejen drahá, ale také neekologická – spousta obalů, které se buď vozí tam a zpátky (u skla), nebo se musí recyklovat (plasty), k tomu spousta škodlivin vypuštěných do vzduchu při jejich přepravě…). Z tohoto hlediska – palec nahoru. Sice je to pořád voda balená, ale přece jen je to menší zlo, než u malých lahviček.

Tak nám tu vodu přinesli. Chutnala skvěle, to bez řečí. Jen ta etiketa s víčkem říkala, že něco není úplně v pořádku. Šlo totiž o řeckou minerálku.

Chápu, že řecká restaurace vedená Řekem chce být tradičně řecká po všech stránkách. I přesto – pozastavil by se někdo nad českou vodou? Rozhodně ne. Ač je nabídka litrové láhve s vodou jednoznačně skvělým počinem, fakt, že tyhle litrové skleněné láhve musely přejet v kamionu polovinu Evropy už tak skvěle nezní…

Potrefená husa…

…a svůj k svému
Potrefená husa se ozve vždycky, říká se. Po publikování včerejšího článku jsem zjistila, že je to zcela přesné. Potrefená husa se ozvala, byť ten článek byl o někom jiném :-) No nic…

Taky si myslíte, že názory člověka zcela odráží jeho vlastní problémy? Že když o někom řeknete, že víc mluví, než poslouchá, je to i (či zejména) váš problém? Nebo když řeknete, že je zaujatý, zaslepený, hloupý, líný nebo nesečtělý?

A pokud ano, je vám jasné, že tím zpochybňujete existenci schopnosti objektivního zhodnocení jako takového? Že podle této teorie, kdo píše o škodlivosti drog a narkomanech, je sám závislý, kdo řekne, že druhý moc pije, má problémy s alkoholem, kdo řekne, že děti málo čtou, nikdy nepřečetl ani knihu… Už vám taky dochází, jaká je to kravina? :-)

Tak hezký den…

 

Denní menu

…šalamounův exkrement

Na jednom místě nejen internetové sféry narážím pravidelně na skupinu lidí, u které mám pocit, že kdyby se šalamounovo hovno dalo pořídit v nejbližším supermarketu a pak ohřát v mikrovlnce, dávali by si ho tihlé lidé v bohatých porcích k snídani, obědu i večeři.

Jinak si nedovedu vysvětlit jejich postoj odborníků na cokoliv.

Třeba když uvedete knihu zahraniční autorky, kterou nikdo z nich zcela evidentně nečetl a jediné, co o ní vědí je název, autorčino jméno a váš stručný popis toho, o čem je, je to pro ně zcela dostačující pro to, aby knihu odsoudili coby nesmysl a blábol od začátku do konce. Bez ohledu na to, že odbornou veřejností byla tato kniha přijata velmi dobře, což dokládají mnohé recenze.

Od stejných lidí se následně dozvíte, že osoba, které je ve svém oboru celosvětově uznávanou kapacitou není jako podpora argumentu dostatečnou autoritou, neboť pokud oni vědí, oboru jako takovému se nevěnuje. Sice by stačilo otevřít web téhle osoby a podívat se, co se na něm píše, ale to už nikdo z nich neudělá. Knihy této osoby podle těchto lidí mají úplně jiný obsah, než jaký je doopravdy. No jasně, nečetli je. Ale jedna paní povídala a tak to bude pravda…

A tak by se dalo pokračovat dlouho a dlouho…

Je to banda lidí, kteří sami zatím nedokázali prakticky nic. Na tom není nic zlého, známým se člověk nerodí. Stává se jím většinou až poté, co učiní něco mimořádného. Ani moudrým a uznávaným se nerodí. Opět pro to musí něco udělat. A je naprosto v pořádku, když za vámi není nic zásadního ve chvíli, kdy je vám 20 nebo 30. Avšak pokud někdo v tomto věku trpí představou, že sežral všechnu moudrost světa a nad něho není, už v tom začíná cosi zahnívat.

Když potom z úst těchto lidí slyším vycházet slova jako úcta a pokora, je mi jasné, že jejich význam dodnes nepochopili.

Hlas české veřejnosti

Dnes ráno jsem si cestou do práce pustila rádio. Obvykle to nedělám, neboť se nechci rozčílit ještě před první ranní kávou, ale dnes jsem udělala výjimku. Trestem za nedodržení této zásady byl hlas páně Paroubka, líčící do mikrofónu něco v tom smyslu, že česká veřejnost očekává, že Topolánek a spol. přizvou Paroubka a jeho partu k jednání o energetické koncepci země.

Pana Paroubka bych tímto ráda požádala, aby si mě (jako část české veřejnosti) laskavě nebral do huby. Osobně očekávám, že se pan Paroubek bude držet od jakéhokoliv jednání co nejdál, protože pak je šance, že se mu nepodaří napáchat větší škody, než je bezpodmínečně nutné.

Jmenovací nešvar

Většina z nás na internetu v záležitostech privátních používá přezdívku. Někdy je vlastnímu jménu velmi podobná, jindy s ním nemá nic společného. Někdy sami uvádíme, že Knedlík jsem já, Franta Vomáčka, jindy si svou totožnost pečlivě střežíme, někdy o ní řekneme jen dobrým přátelům a jindy ji prostě jen neskrýváme. Někdy se tak nějak ví, že Knedlík si v partě jiných kamarádů říká Mrzout a občas se podepisuje prostě František. Tak či tak, naše články, komentáře, příspěvky do fór a další počiny na síti jsou uvedeny či podepsány touto přezdívkou.

Bývá dobrým zvykem neprozrazovat na internetu choulostivé a osobní informace o jiných lidech. Tohle pravidlo je natolik podstatné, že o něm mluví dokonce i netiketa. Podle mého, vystupuje-li člověk na webu pod přezdívkou a jedná-li se o záležitost čistě soukromou, jméno je jedním (a vlastně prvním) z oněch choulostivých údajů, které není vhodné zveřejnit.

Přesto bývám poslední dobou pravidelnou svědkyní toho, jak někteří právě tohle základní pravidlo slušnosti porušují.

Někteří bezděčně zareagují na Knedlíkův příspěvek slovy: “Mrzoute, tohle se ti fakt povedlo!” Ač jde spíš o dílo nepozornosti než zlého úmyslu, nedělá to dobrotu. Předně – lidé, kteří Knedlíka neznají možná nepochopí, ke komu se to vlastně dotyčný obrací. Žádný Mrzout tam přece nic nenapsal! Knedlíka naopak možná zamrzí, že někdo vytáhl jeho druhou přezdívku někde, kde se s ní chlubit nechtěl, kdo ví…

A pak jsou tu další. Lidé, kteří jinak oslovují záměrně. Povětšinou s vědomím toho, že oslovení (obvykle pravým vlastním jménem) bude mít určitý efekt. Říká se tomu manipulace. Bez ohledu na to, zda jde směrem: “Františku, vždyť já přece chápu, proč jsi to napsal…”, pokoušející se zahrát na tenkou strunu důvěrnosti a “intimnosti”, nebo naopak ve stylu: “Franto, možná bys neměl strkat čumák do čeho ti nic není”, působící lehce výhružným tónem (znám tě, ty hajzle Franto, a stokrát si tu můžeš říkat Knedlík, stejně ti to nepomůže). Jistě, existuje spousta nuancí mezi těmito dvěma příklady. Jedno mají všechny společné, dokonce i s těmi bezděčně upuštěnými osloveními z minulého odstavce.

Jsou neslušné vůči jmenovanému a nevhodné v rámci běžných standardů chování na internetu.

Než příště někoho oslovíte, patříte-li mezi ty, kterých se tento problém týká, podívejte se ještě jednou, jakým jménem se dotyčný podepsal a tohle jméno použijte. Pokud to neděláte, jste bezohlední. Pokud používáte osobní jméno záměrně, jste navíc hulvát.

Tak tedy – buďte milí :-)