Blízká setkání…

…nějakého jiného druhu?
Někdo, koho znám, si tak asi před měsícem založil účet na Twitteru. Zjistila jsem to díky tomu, že mi přišel email s oznámením, že si mě tahle osoba přidala mezi přátele (či jak se tomu tam říká), bez ohledu na to, že přáteli nejsme a z toho, že mé poslední a jediné příspěvky byly z doby, kdy jsem si účet založila (cca před rokem) se dalo celkem snadno zjistit, že službu nepoužívám.

Za ten měsíc se několikrát tento člověk na svém twittru stačil svěřit s tím, co si o mě myslí (pozitivní zhodnocení bych tomu rozhodně neříkala), načež včera s velkou slávou světu oznámil, že si ten můj účet, který nepoužívám a který si on uvedl do spřátelených, zablokoval. A že ho to moc potěšilo.

Jsem jediná, komu připadá, že ten člověk má problém?

Možná by mohl pokračovat tím, že si v mailovém klientu nastaví automatické mazaní mailů ode mě (byť mu vůbec nepíšu) a v telefonu zablokuje příchozí hovory z mého čísla (ač mu nevolám). Ale třeba si tím udělá radost… Ideální následující pokračování by bylo, kdyby konečně vytočil číslo nějakého psychiatra.

Hodina mezi psem a vlkem…

…aneb pozdě k ránu

V hodinách obdobně pozdních, tak jako je tato, obvykle dlím spíše ve sférách snových, nežli ve vodách internetu. Noc dnešní zdá se býti příznačnou (či přízračnou?) výjimkou. Při posledním nakouknutí na monitor se v mé RSS čtečce zjevilo dílo, o němž jsem poprvé slyšela zhruba před třemi lety. Označíme-li tento počin tak, jak to činí jeho tvůrci, jedná se o sbírku poezie.

Jedna má velmi vzdělaná (i po stránce literární) a sečtělá přítelkyně nedávno na adresu (ne)jednoho z autorů podotkla, že volný verš vymysleli lidé, pro něž nebyl problém vytvořit báseň v jambickém pentametru. Lidé, kteří dokázali vytvořit verš s rýmem nejen na konci řádků, ale i v jejich středu. Lidé, pro které byl rytmus samozřejmou součástí básně. Lidé, kteří onu “myšlenku své poezie” dokázali vtělit do pravidelných slok libozvučných veršů.

Kdyby tušili, že o nemnoho let později jej nenadaní pisálci začnou využívat pro poezii okamžiku ve stylu “svítí slunce ve Stromovce, dobře je mi z toho, na zemi jsem našel kaštan, támhle blije havran”,  možná by si to rozmysleli.

Jak již tušíte, zmíněný výtvor jsme si doma s mužem otevřeli a zběžně prolistovali (dá-li se tak nazvat prohlížení stránek pdf dokumentu). Můj drahý muž navrhovat použít tento materiál jako důkaz toho, že vydavatelé tohoto dokumentu ztrácejí nejen soudnost, ale i zbytky zdravého rozumu.

Zrýmovat slova na konci řádků není tím, co dělá báseň básní. “If you can’t handle anything except moon and june”, říká se v mém oblíbeném fimu Music and Lyrics, “why don’t we just let plant girl finish the lyrics?” Zmiňovaná zahradnice to s úplně jiným textem zvládla vcelku dobře. Zde však zůstalo u trávy a krávy, jak praví český překlad filmu. A neměly bychom opomenout ani následnou citaci: “…feelings, nothing more, than feelings.” Ani to není záruka básně. Natož dobré básně.

Pokud by byl zmíněný výplod určen k pobavení svých čtenářů, dala by se mu přiznat jistá úspěšnost, byť by nešlo o humor nikterak originální či výrazně zábavný. Každopádně chvílemi se naší ložnicí ozývalo zděšené vytí (naše, nikoliv psí), dovolávání se božstev a téměř hysterický smích.

O jistém autorovi se praví, že svá díla na sklonku života tvořil pod vlivem omamných látek vysoké účinnosti. Některé zdroje pak uvádějí, že se tentýž autor ve stejné době živil pouze studeným krocanem (v tuto chvíli by se hodila poznámka překladatele uváděná v podobných případech úžasným panem Kantůrkem v českých vydáních knih Terryho Prattcheta – z něhož si pro změnu vypůjčují úvodní citát pachatelé zde zmiňovaného skvostu. Nechám však tuto kartu neodkrytou a ponechanou tak k nahlédnutí pouze bystrým znalcům jazyka a osobám zasvěceným). Na některých stránkách oné sbírky, jež díky moderní technologii ke svému vydání alespoň nepotřebovala zlikvidovat strom ke svému vytištění, přesně poznáte, která část vznikla v zasněžených dálkách a kde už došlo na krocana.

Jistě se najdou tací, kteří na obranu pozvednou pomyslné meče a plamennou řečí budou přesvědčovat sebe i ostatní, že je lépe se pokusit, než nevytvořit nic. Že jen kdo nic nestvořil, nikdy nepochybil. A budou mít pravdu. Leč i přes tuto pravdu by jim kterýkoliv vydavatel, kterému by stáli za pár minut času vysvětlil, že hodit na papír všechno, co přistane v šuplíku či mailové schránce je cestou k vytvoření něčeho, v čem se případné vlaštovky opravdového umění ztratí jako kapky v moři.

PS: údajně mi bylo vyčteno (osobně mi to ten dotyčný neřekl, takže prodávám, jak jsem koupila), že jsem u této recenze neuvedla původní zdroj, na který reaguje. Mým motivem bylo nedělat z toho větší ostudu, než je nutné, avšak autoři to asi vidí jinak – i přesto, že veškeré reakce na toto dílo jsou negativní. Pokud tedy o jeho přečtení máte zájem, podívejte se sem. (a pak mi můžete napsat, zda má recenze skutečně postrádá věcnost a upřímnost, jak tvrdí opozice :-)

Velmi přesnou a podrobnou recenzi najdete též tady.

Strategie ředitele školy…

…aneb – komu škodí tatínek?

Představte si základní školu někde v zapadlé vísce daleko od města. A v té škole si představte ředitelskou kancelář a jejího obyvatele. Pan ředitel, stejně jako ostatní v jeho škole, vystudoval pedagogickou fakultu. Byl o něco starší, než ostatní učitelé a zejména učitelky (převaha žen v našich školách je známou skutečností), byť jen o rok nebo dva a místo ředitele mu tak nějak spadlo do klína. Možná o něj v tu chvíli nikdo jiný nestál, možná dostal přednost jako služebně nejstarší, kdo ví…

Škola fungovala skvěle. Vzhledem k tomu, že žáci do ní chodili z pár okolních vesnic, všichni se navzájem znali a někteří žáci a jejich rodiče se s učiteli a panem ředitelem přátelili i mimo školu. No prostě vesnice.

Až jednoho krásného dne nastoupil do školy také synek pana ředitele. Dítko jako každé jiné, byť toho z domova již trochu umělo a neučilo se tak úplně o všem od začátku. Sice ho zajímaly spíš počítače a hry, než školní látka, ale jeho paní učitelka si říkala, že i to se bude časem hodit a třeba se od něj něco naučí i ostatní děti. Synek měl vcelku pěkné známky (stejně jako většina třídy) a tatínek na něj byl patřičně hrdý a všem známým říkal, že jeho synek je skvělé a chytré dítko.

Jenže v druhé a třetí třídě se začalo projevovat to, že jeho syn nepatří mezi nejbystřejší děti ve třídě. Původní náskok se vytratil a nové látce klučina dost často neporuzuměl. Navíc odpoledne trávil u počítačových her nebo s klukama z vesnice venku. Neučil se, nečetl. “Náš syn je přeci premiant, chytrý kluk, látku pochopí ve škole, nač ho trápit doma učením”, říkával tatínek. Vysvědčení na konci roku tomu však neodpovídalo.

Ten den se z ředitelské kanceláře nesl příšerný řev a spílání. Výkřiky o nekompetentních káčách neschopných dostát svým povinnostem a spravedlivě ohodnotit výkon. Učitelka ředitelova syna se po prázdninách ve škole již neobjevila.

Její nástupkyně však s ředitelovým synem nepořídila lépe a jeho známky se nelepšily. V pololetí ji to stálo půlroční prémie a letní prázdniny stejně jako její předchůdkyně věnovala hledání nového místa.

Žáček se mezitím dostal do třídy jednoho ze stálých učitelů školy. Vzhledem k tomu, že byl starým rodinným známým a navíc věděl naprosto přesně, jak dopadly předchozí dvě učitelky tohoto chlapce, snažil se, aby měl klučina šanci uplatnit svou inteligenci a individualitu, které jeho otec tak často zdůrazňoval. Bohužel poměrně záhy zjistil, že chlapec je na tom se znalostmi spíše podprůměrně, chápe pomalu a doma se neučí. Ovšem sám je přesvědčen o tom, že mu předchozí učitelky křivdily a že je jedním z nejlepších žáků, či spíše úplně nejlepším. Učitel již na této škole učil dlouho a navíc byl přímo z vesnice, ve které škola stála. Jeho rodina tu bydlela od nepaměti a on si nedovedl představit, že by svou práci musel opustit a hledat si místo snad až v dalekém městě. A tak začal chlapci nadržovat a některé chyby odpouštět, čímž se jeho známky na konci roku výrazně zlepšily. Sice ne na úroveň nejlepších žáků ve třídě, ale to učitel vysvětlil tím, že jeho předchozí učitelky si na něj zasedly, díky tomu má synek místy mezery a když to vyjde najevo, musí ho on – učitel, ohodnotit spravedlivě, aby si ostatní děti nemysleli, že má jako syn ředitele protekci. Ale že to se během příštího roku jistě srovná. Pan ředitel spokojeně pokyvoval hlavou a spojenecky si kolegovi postesknul, jak je smutné, že synek napřed musel projít rukama těch dvou slepic.

A tak pan učitel pokračoval ve stejné taktice i příští rok. Známky ředitelova syna se lepšily, nikoliv však jeho znalosti. Čehož si všimly i ostatní děti. Chlapec navíc brzy zjistil, že má dobré známky bez toho, aby pro to musel něco udělat a projde mu úplně všechno. Děti ho kvůli jeho protekci neměly moc rády a tak je ze své pozice nepostižitelného začal šikanovat.

Ve vesnici se tohle všechno celkem rychle rozkřiklo. Pár lidí kvůli tomu zašlo i za panem ředitelem, s tím, že jim to je nesmírně líto a byť si ho moc váží, s chováním jeho syna je třeba něco dělat. Pan ředitel na to opáčil, že jeho dítě je úžasné a nejlepší ve třídě, a že to ostatní děti šikanují jeho, ne on je. A následně několik dětí exemplárně potrestal za to, že o jeho synovi řekly něco ošklivého (obvykle o protekčních dítcích z “dobré” rodiny). Jeho synek toho pochopitelně využil k tomu, aby je mohl ještě více zesměšnit a utiskovat.

Rodiče předškoláčků ve vesnici i okolí mezitím začali uvažovat o tom, zda je dobrý nápad poslat své děti do této školy. Nejbližší škola je sice ve městě, kam se musí dnes a denně dojíždět, ale poměry v té místní jsou neudržitelné. Na pana ředitele a vedení školy došlo na školský úřad několik stížností. Ředitel je označil za neopodstatněné a jejich autory za závistivé sousedy (“víte, jak to chodí na vesnici…”) a dvě vyhozené učitelky za nekompetentní nevzdělané hašteřivky, které se chtěly dostat na jeho místo, aniž by na to měly kvalifikaci (byť i on sám už přemýšlel o tom, zda na tom všem není něco pravdy).

Spousta lidí tak najednou řešila problémy vzniklé kvůli jednomu dítěti, které ovšem dál beztrestně šikanovalo spolužáky pod ochranou svého hrdého otce.

Modří už vědí?

 

Logika?

Nebo nedostatek argumentů?

 

Z Hradu:

Irský poslanec Crowley uvedl, že setkáním s Ganleym v Dublinu Klaus nehorázně urazil irský lid.

Klaus na to odpověděl, že největší urážkou vůči irským voličům je nerespektování toho, jak v červnovém referendu hlasovali o lisabonské smlouvě. Já jsem se v Irsku setkal s někým, kdo zastává většinový názor v zemi, vy, pane Crowley, zastáváte názor, který je v Irsku minoritní, oponoval Klaus.

“Vy mně nebudete říkat, jaký názor mají Irové. To já jako Ir vím nejlépe,” reagoval Crowley. Irové v referendu odmítli lisabonskou smlouvu, proti níž brojí i Klaus. Irská vláda nyní zkoumá, jak tento krok zvrátit.

(citováno z Novinky.cz)

Z fóra:

Jedna z členek fóra uvedla, že svého času se většina lidí z brněnské části pohanské komunity hlásila k wicce.

Tato věta byla dvěma pány označena za nepravdivou i přes několik odkazů na poměrně relevantní zdroje (už vám někdy někdo řekl, že existují i věci, které nejsou stoprocentně ozdrojované? A přesto jsou doopravdy existující? Zmíněným dvěma pánům evidentně ještě ne)

“A budeš tvrdit Brňákům, že ty to víš lépe než oni. Absurdní:-)”, reagoval jeden z oněch dvou pánů (shodou okolností pražák, ale asi svého kolegu viděl dvojitě).

Hú ha…

Autorkou lepší perly tohoto typu už tak zůstává pouze Sarah Palin se svým prohlášením, že žije na Aljašce, z okna vidí na Rusko a proto má zkušenosti se zahraniční politikou.