V půlce listopadu jsem byla v Ostravě na úžasném koncertě Wabiho Daňka.  Krom jiného hrál i moji oblíbenou – Papírové řetězy. A teprv tam jsem z té písničky něco pochopila – nechci říkat přímo “její smysl”, možná autor při jejím psaní skutečně myslel jen na nějakou opuštěnou babičku uklidňující se lepením řetězů, ale mě došlo něco jiného…

Totiž, že když je nějaká situace špatná sama o sobě a člověk nedokáže nijak ovlivnit to, aby byla lepší, ač by byl ochoten za to dát i to nejcennější, co má, může se mu stát, že se bude držet svých řetězů a dalších projevů “užírání se”, nadějí, že se to třeba změní a vědomí, že nezmění, a přitom vůbec nevezme na vědomí ty, co mu chtějí zvednout náladu – ať už přáním veselých vánoc, nebo ujištěním, že jsou tady s vámi. Nebo něčím jiným.

 

Slepuje očko do očka, řetězy z papíru,
není to jen tak z plezíru a v domě voní vánočka,
co kdyby právě zrovna teď, pohyby prstů stále stejný,
už ví, že je to beznadějný, už to ví, že se nedočká.

Řetězy papírový změní se na okovy,
nikdo jí neodpoví, nikdo se nezeptá,
za šperky safírový nekoupí to, co není,
je jako ve vězení, vánoční noc, vánoční noc.

Pomalu chystá večeři, prostírá po paměti,
venku jsou slyšet hlasy dětí a někdo zvoní u dveří,
běží jak voda v potoce, je to jen pošťák s telegramem,
zarámovaný dveřním rámem přeje veselé Vánoce.

Nemusí ani slova číst, je jí to dávno všechno jasné,
tak zavře dveře, světlo zhasne, ke stolu nese bílý list,
nůžkama proužek po proužku odstřihuje z něj mechanicky
a na řetězech jako vždyckypřibývá kroužek po kroužku.

Takže je tentokrát zkusím brát na vědomí. A děkuju za to pozvání do divadla. Přišlo v pravou chvíli :-)