Všichni jsme vini Eviným hříchem

Napůl slunečný a napůl deštivý víkend jsem zase po čase strávila v Berlíně.

Na tomhle městě mám ráda spoustu věcí – široké silnice a obvykle dobré značení, parádní Tiergarten, krámky u zoologické zahrady, příjemné lidi trpělivě a pomalu opakující německé věty po zjištění, že německy mnohem lépe mluvím, než slyším, celkem bezproblémové parkování, příjemně laciné ubytování, kde dobře spím, doplněné luxusní snídaní, oříškovo-banánové a jinak vychucené obří muffiny v kavárně, trhy na náměstí, kde mají krom jiného každé kuřidlo, na které si člověk vzpomene…

Pak je spousta věcí, které na tomhle městě ráda nemám – ošklivé polozbořené paneláky ve východním Berlíně, srp a kladivo ve znaku Aeroflotu na bulváru Unter den Linden, kruhový objezd s Victorií na sloupu uprostřed, dopravní policii zvyklou na německou disciplínu bez otázek, věčné připomínky berlínské zdi…

A pak ještě jednu věc – památníky.

V centru Berlína jsou skoro všude – i dnes tu stojí nejen ruské tanky osvoboditelů, kousek ponechané zdi a budka Checkpoint Charlie, ale hlavně spousta pomníčků, velkých památníků, skulptur či podivných cedulí upozorňujících na hrůzy 2. světové války a její oběti. Kromě obrovského památníku holokaustu tak potkáte třeba spousty desek se jmény, pomníček věnovaný homosexuálním obětem, abstraktní sochy s malou vysvětlující deskou, nebo kovovou konstrukci s navěšenými deskami nesoucími názvy jednotlivých koncentračních táborů a varování “Ať se nám to nestane znovu”, stojící hned u vchodu krásné stavby první stanice berlínského metra. Spousta těchto památníků není ani deset let stará.

Teprve včera jsem zjistila, že tahle depresivní místa nejsou patetickou invencí některého z místních papalášů, rýpajícího do starého vředu, se kterým mají dnešní generace společného jen velmi, velmi málo. Daleko spíš jde o zveřejněnou a na odiv všem postavenou vinu, kterou spousta starších lidí v Německu skutečně cítí.

Jistou shodou okolností, dostalo se mi včera možnosti popovídat si s jistým starým pánem. Mluvili jsme o Praze a o tom, jak on sám chtěl vždy Prahu vidět, poznat – jako rodiště jeho oblíbeného autora. Nejprve to nešlo – pro západního němce byla Praha uzavřena nepropustnou hranicí. A teď – teď se bojí. Bojí se jet do Prahy jako Němec, jako příslušník národa, který i naší zemi způsobil mnoho špatného.

Jeho strachu a zejména pocitu viny jsem nerozuměla. A přestala jsem mu rozumět úplně ve chvíli, kdy jsem zjistila, že starý pán nepochází z rodiny, která se na válce sama podílela, ale že on sám je Žid, jehož sestra zemřela v koncentračním táboře.

Jak je možné, že v takových lidech zůstává zakořeněný pocit kolektivní viny z něčeho, čehož byli sami obětí? Proč si i tak sebemrskačsky rozdírají staré šrámy? A nakonec – kam může vést takový pocit viny národa a každého z jeho členů, přetrvávající v několika generacích?

 

3 thoughts on “Všichni jsme vini Eviným hříchem

    z některých zdrojů jsem se doslechla, že na začátku války stáli Židé proti Židům, západní proti východním, usedlíci proti nově přišlým. pak by byla ona vina pochopitelná.ale vina je rozšířenější. kamarád ze ZápNěmecka mi vyprávěl, jak jako malé děti chodili povinně do kina na dokumenty o válce, se záběry zblízka nafilmovaných mrtvol, hromadných hrobů apod., a které jim vštěpovaly vinu – aby se to už nikdy neopakovalo. on sám dnes jezdí po místech jako Terezín, OSvětim a někdy mám pocit, že to jako cesta pokání – za hříchy, kterých se nedopustil ani on ani jeho rodina (narozen po válce), ale lidé, jejichž mateřština je němčina, stejně jako jeho.spíš než varování je to sekundární "collateral damage", vykastrování fantazie, znásilnění dětský mysli. nebo to vidím příliš tvrdě?

    Pokusím seRád bych přiblížil myšlenky onoho staršího pána, který si byl dobře vědom toho, že odsouzení k trestu smrti vždy slyšeli: "Jménem německého lidu …" a často ani to ne. Ty továrny na smrt, pracující s německou důkladností pak připomínají vlastnosti typu: "Pořádek musí být!". Takže v kontextu slov jednoho vězně koncentráku který náhodou přežil, němci musí být moc hodní příštích 10 000 let, aby se dalo uvažovat (odpustit nelze) o tom, že to myslí vážně, to pokání.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *