Co je po jméně…

Co růží zvou,i zváno jinak vonělo by stejně…

Dle mnoha Čechů a také některých českých zákonů byla Juliina slova naprosto pravdivá. Na jméně vlastně nesejde. Avšak existuje také poměrně početná skupina lidí, kteří nesouhlasí – a ženy v ní podle všeho převažují. Ač právo na jméno patří k základním lidským právům, s našimi vlastními jmény nám ani zdaleka není dovoleno nakládat tak, jak bychom sami chtěli.

Díky aféře s nepřechylováním přjmení zahraničních lyžařek v České televizi se veřejnost i čeští politici opět začali zamýšlet nad tím, jak se jmény vlastně nakládat. Již před několika lety bylo ženám povoleno nepřechylovat svá příjmení, vdají-li se za cizince a používat kromě manželova jména i své vlastní. I pro muže jsou potom zajímavé další změny – možnost použít (nejen) pro dítě i jiné jméno, než v kalendáři uvedené, dokáže-li navrhovatel, že se skutečně jedná o používané jméno a možnost používat dvě křestní jména.

S první a poslední z uvedených možností podle všeho výraznější problémy nejsou. O druhé dvojici totéž neplatí.

Kamarádka se nám nedávno chlubila uředním dopisem – po několikaměsíční bitvě s úřednicí matriky se jí podařilo dosáhnout toho, že může jako druhé křestní jméno používat to, které si vybrala. Šlo o řecké mytické jméno (dohledatelné v encyklopediích, včetně třeba české wikipedie), které však v ČR evidentně ještě nikdo nepoužil. Úřednice jméno navíc povolila s poznámkou, že doporučuje použít jméno v počeštěné variantě se změněnou koncovkou – čímž v podstatě naopak vytvořila jméno reálně neexistující.

Chápu, že je dobré mít určitý dohled nad jmény udílenými dětem – byť mám ještě v živé paměti zcela evidentně povolená jména některých dětí, které měl v záznamech hradecký OSPOD, Armanda, Esmeraldu, Pamelu a další (ano, za většinou z nich následuje typicky romské příjmení) – ale řešit takovým způsobem jména svéprávných dospělých? Spousta lidí své přidané (či úplně změněné) jméno chápe jako symbol něčeho důležitého ve vlastním životě – přihlášení se k určité duchovní cestě, kultuře, národu…, pro některé jde třeba o odlišení vlastního jména, které tvoří zároveň obchodní značku…

Na druhý problém jsem narazila dnes ráno na iDnes. Jako žena (možná i jako muž, to jsem nezjišťovala…) si po svatbě můžete nechat jak své původní příjmení, tak i příjmení manželovo. Této možnosti využívá poměrně dost vysoké množství žen – a není divu. Některé mé kolegyně po svatbě, při které změnily jméno tvrdily, že už by to nikdy neudělaly, neboť mají pocit, že najednou ztratily značnou část své identity. O této problematice píše ve své knize třeba Ruth Barrett – zkuste najít svou spolužačku ze základky po dvaceti letech… Pokud se vdala a vy nevíte za koho, prakticky nemáte šanci, přestože přítel google vám dnes najde v podstatě “na každého něco”.

I v téhle možnosti je však zakopaný pes a často řešený problém – náš zákon totiž ukládá pořadí, v kterém musíte tato dvě jména používat. Přestože třeba moje představa budoucího jména zní “křestní vlastní manželovo”, což vnímám jako variantu – tím jsem a tím jsem se stala, jediná povolená možnost je “křestní manželovo vlastní”, aneb – tím jsem a tím jsem byla.

Zákonný způsob stále připomíná “pravěké” zvyklosti, kdy se se ženou zacházelo jako s majetkem přecházejícím z otce na manžela – sice ženě povoluje ponechat si své vlastní příjmení, avšak pouze jako ozdobný přívěšek k upřednostněnému jménu svého muže. Přičemž třeba moje představa zní – chci si nechat své jméno, protože ho nosím takřka 30 let, což rozhodně není málo, jsem na něj zvyklá nejen já, ale i mý přátelé, známí, bývalý spolužáci a spolupracovníci nebo třeba klienti, a považuji ho za svou součást. Jedná se o něco, co používám takřka denně a je mi velmi blízké a nechci se toho ze dne na den prostě jen tak vzdát. Proto chci své jméno používat i po svatbě, a to jako své “hlavní” jméno. Na druhou stranu bych ráda vyjádřila i svou příslušnost a úctu k nové rodině a svému muži, a to právě přidáním jeho příjmení za své.

Poslanci prý navrhují, aby se sněmovna zákony určujícími možnosti pojmenování v ČR začala znovu zabývat. Osobně doufám, že k tomu skutečně dojde a podobné nesmysly budou zavrženy do propadliště dějin. A co vy?

11 thoughts on “Co je po jméně…

  1. Taky bych se svého příjmení nerada vzdávala. V dětství a pubertě jsem si kvůli němu užila nemálo rádobyvtipných průpovídek. Ale teď jsem se naučila je nosit, jsem na ně hrdá a líbí se mi. A jak píšeš – příliš mnoho lidí už je na moje příjmení zvyklých.

    • Dobrý den všem.

      Jakkoliv si dovedu představit důvody pro potřebu změny jména nebo naopak pro jeho zachování po sňatku, obecně považuji lpění manželky na rodném příjmení za projev jisté nevyzrálosti osobnosti. Křestní jméno ni rodné příjmení si taktéž nevolíme a vsupem do manželství se jistě oba mnohého vzdáme, ovšem mnohé nové založíme. Snad je to pouze náhoda, ale doposud jsem měl v obdobných diskusích čest povícero s dámami, jejichž déletrvající společnosti by se jeden snad raději vzdal.

      Nic ovšem nenamítám ke svobodě volby těm, pro které je toto bolestí z největších.

      Zdraví vás a zdravého rozmu přeje,
      Karlík

  2. Já bych se nerad svého příjmení vzdal, protože, pokud vím, jsem jediný na světě, kdo takové má (matrikář totiž udělal překlep). Ačkoliv, pro milovanou bytost bych se klidně nechal přejmenovat na Cuddruriedru Pěsnolibá.Jak to bylo za socialismu? Byla-li totiž skutečně dovolena jména jako “Traktor” či “Pětiletka”, nebo v SSSR žijící dáma křestním jménem Vilork (což je akronym pro Vladimir Iljič Lenin, organizator robotničevskovo klassa), musel být zákon benevolentnější.

  3. Zákon benevolentnější nebyl, ale byla politická vůle. Čili Jessicu by tehdy nepovolili, ale Pětiletka byla v pořádku.

  4. 2 paranid:“mi přijde docela logická” – no to bude ono, ti naši 100+1 dalmatinové zrovna logicky neuvažují ,-)

  5. 2 křestní jménaOno na 2 křestní jména taky u nás nejsou moc zvyklí – to jsem zažil na vlastní kůži – v roce 2003 – 2 roky pote co příslušný zákon vstoupil v platnost, jsem si nechal do dokladů dopsat druhé jméno a když někde řeknu obě jména všichni se diví, jak je to možné.

  6. Dobrý den všem.

    Jakkoliv si dovedu představit důvody pro potřebu změny jména nebo naopak pro jeho zachování po sňatku, obecně považuji lpění manželky na rodném příjmení za projev jisté nevyzrálosti osobnosti. Křestní jméno ni rodné příjmení si taktéž nevolíme a vsupem do manželství se jistě oba mnohého vzdáme, ovšem mnohé nové založíme. Snad je to pouze náhoda, ale doposud jsem měl v obdobných diskusích čest povícero s dámami, jejichž déletrvající společnosti by se jeden snad raději vzdal.

    Nic ovšem nenamítám ke svobodě volby těm, pro které je toto bolestí z největších.

    Zdraví vás a zdravého ruzmu přeje,
    Karlík

  7. Ono se o “nevyzrálosti manželky” hezky mluví, pokud nejsem tím, od koho se změna jména očekává :-) Ono totiž jméno je nezanedbatelnou součástí oné zmiňované osobnosti.

    Jinak já osobně jsem si nakonec ponechala pouze své původní jméno. Zaprvé mi skutečně přišlo zvláštní měnit po třiceti letech něco tak moc osobního za něco úplně jiného, zadruhé mi v mé profesi moje jméno dokáže otevřít mnohé dveře (ne, že bych se jmenovala Rotschieldová, ale už mám pod svým jménem určitou pracovní historii), o což bych přejmenováním přišla.

    Můj muž je naštěstí feminista, takže s tím nemá problém :-) Btw – v mnoha západních zemích už začíná být zvyk přejímání manželova jména považován za zastaralý.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *