Řekli jste si o to…

Představte si, že se s někým seznámíte a máte s ním nějakou dobu trvající vztah. Řekněme tak pět měsíců, počítáme-li to od doby, kdy se ten dotyčný zhruba na šestý pokus opravdu a definitivně rozejde se svou předchozí přítelkyní. Bydlíte 100 kilometrů od sebe, když se vidíte jednou týdně, je to až dost.Dohromady se tedy za tu dobu sejdete zhruba dvacetkrát, když to hodně zaokrouhlíme.

No, a po nějakém čase (pořád ještě v rámci těch asi dvaceti setkání) začnete zjišťovat, že se k vám ten dotyčný totálně nehodí. Sice máte něco společných zájmů, což vás ze začátku zaujalo, ale bohužel to nestačí na přebití to, že vaše IQ je o takových 20, 30 bodů vyšší, než jeho (což neznamená, že to jeho je podprůměrné, ale že rozdíl mezi jeho průměrným a vaším nadprůměrným neshledáváte pozitivním jevem); že je ta osoba tvrdohlavá jako mezek a poté co nepochopí polovinu toho, co jste řekli už není zvědava na zbytek a prostě se zasekne v tom, že vás přesvědčuje o své pravdě; že poté, co neskáčete tak, jak on píská propadá hysterickým záchvatům, v jejichž rámci vám dvakrát, třikrát týdně do telefonu sděluje, že se s vámi rozchází – přičemž za deset minut se chová, jako kdyby to nikdy neřekl a totéž očekává od vás; že se permanentně snaží mít vás pod kontrolou a chovat se vůči vám dominantně, přestože víte, že v daném vztahu jste to jednoznačně vy, kdo má navrch a jako zastánce rovnoprávnosti na tohle nejste nikomu zvědaví; že se (klidně na veřejnosti) rozpláče ve chvíli, kdy se k němu “chováte ošklivě” a pravidelně si stěžuje na to, že si ho nevážíte, byť vy nemáte pocit, že by k něčemu takovému jako vážit si ho (vzhledem k dříve jmenovanému) byl nějaký důvod.

Nu což, co nevyhovuje vám a na druhém vám bytostně vadí může někomu jinému připadat zcela v pohodě. Lidé jsou různí, avšak svůj k svému. Tak se s tím dotyčným prostě a jednoduše rozejdete. Poté, co jste se viděli asi dvacetkrát to není nic děsivého ani neobvyklého – naopak, vcelku běžná doba na zjištění toho, že člověk, s kterým si máte o čem povídat vás po vztahové stránce prostě neuspokojí.

Měsíc nebo dva je mezi vámi situace trochu nabroušená, částečně i proto, že vaše první (druhé, třetí…) rande s “novým objevem” proběhlo ještě před rozchodem, částečně prostě jako po běžném rozchodu.

Pak se potkáte v hospodě, oba už naprosto vychladlí a v klidu, něco málo si vyříkáte a pohoda. Následujícího třičtvrtě roku máte celkem pohodový přátelský vztah. Voláte si, píšete, diskutujete, občas se scházíte ve stejné partě přátel, vy mu zavoláte a pozvete ho na akci, na kterou jít nechtěl kvůli jiné pozvané osobě, pak mu poskytnete článek do časopisu, který tvoří, on vám zavolá, jestli byste pro něj nemohli přijet, protože zůstal viset v zastaveném vlaku… Normálka, pohoda. Co nesnesete ve vztahu, u kamarádů vám nijak zvlášť vadit nemusí.

No, jenže pak se ten dotyčný začne na internetu chovat způsobem, který nepovažujete za správný. Podle vás poškozuje vás samotné nebo vaše zájmy. Popravdě – choval se tak už dříve, jenže ne v místech, která navštěvujete taky. Tak o tom mluvíte – na tom samém místě (třeba fórum), kde se tím způsobem projevuje.

—-v tomhle místě si představte velkou červenou tečku. následně vysvětlím proč—-

Spolu s vámi stejnou skutečnost shledávají i další. Špatné chování se stupňuje, navíc se proplétá s jinými okolnostmi s danou problematikou související. Tak se vy a další dvě osoby rozhodnete, že si na tyto okolnosti a toho člověka budete stěžovat. Jste tři, vaši stížnost podepíše dalších cca 20 lidí, někteří se později přihlásí k její podpoře.

Stížnost je řešena následující půlrok. Špatné chování dané osoby se spíše stupňuje, než aby ustávalo. Je vám přislíbeno řešení (tím, komu jste si stěžovali), ale po krátké době zjišťujete, že “skutek utek”. Proti podle vás nevhodnému chování této osoby dále veřejně vystupujete. Sice ostře, avšak v mezích slušnosti. Druhá strana o vás naopak píše, že očekává, kdy začnete lidi popravovat, pochechtává se nad tím, že se “dojčenská voda” jmenuje stejně, jako vy a podobně.

Do toho vás obviňuje z toho, že s ním máte osobní problém. Zvláštní, že jste s ním osobní problém neměli třeba ve chvíli, kdy po vás chtěl ten odvoz…

Každopádně lidé, kteří jsou alespoň na chvíli na jeho straně (kupodivu se už i největší příznivci stačili otočit na druhé straně barikády) v tu danou chvíli tvrdí, že váš názor není názorem na jeho chování, ale vaším nevyřešeným vztahem.

—červená tečka, vzpomínáte? předchozí věta platí přesně od ní—

Nezáleží na tom, že kolem vás jsou lidé, kteří váš názor sdílí a není jich málo. V jejich případě může jít o validní argumenty, ale u vás je to nevyřešeným vztahem.

Nevadí, že jmenovaný vztah je takřka dva roky vychladlou mrtvolou a od jeho skončení mezi vámi dvěma byl naopak vztah poměrně přátelský.

Není důležité ani to, že nevyřešený vztah mívá člověk ve chvíli, kdy ho opustí někdo, na kom mu záleží – kdežto vy jste ani jednou nezalitovali toho, že jste se rozešli s ním.

Nezáleží ani na tom, že máte krásný vztah, ve kterém jste šťastní.

Nevím, zda obhájcům této teorie dochází, co vlastně tvrdí. Že pokud jste s někým měli vztah (byť krátký), nejste schopni na jeho chování ani po delší době nahlédnout bez vztahového zatížení. Že vlastně neexistuje možnost, že se daná osoba opravdu chová špatně a vy to, stejně jako další lidé, prostě vidíte.

(situace psaná kurzívou je hypotetická a nemá s uvedeným vztahem nic společného)

Představte si, že váš bývalý někoho zabije. Vy budete jedním z několika svědků. Taky to bude nevyřešeným vztahem, pokud na tuto skutečnost upozorníte policii?

Ano, někteří lidé mají nevyřešené vztahy. Jiní je naopak vyřešené mají. Pokud někdo nazývá jakoukoliv výtku někomu, kdo je shodou okolností bývalým partnerem nevyřešeným vztahem, název pro tuto činnost zní PŘEDSUDEK. Jak často slyším, svět není jen černý a bílý. A pro zjištění pravdy je dobré přemýšlet a ptát se. Sáhnutí po jednoduchém a nabízejícím se řešení bývá velmi často sáhnutím po pozlátku ležícím na ruce nepravdy, nebo – chcete-li – lži.

Na vysvětlení toho, proč vůbec a proč právě teď: Poznámky o “osobním problému” s onou osobou a “nevyřešeném vztahu” slýchám a vídám posledního třičtvrtě roku, převážně od lidí, které jsem viděla maximálně pětkrát a nikdy s nimi nemluvila a svém bývalém vztahu. Objevují se stále i přesto, že jsem několikrát uvedla, že nejsou pravdivé. A i moje trpělivost má své meze…

32 thoughts on “Řekli jste si o to…

    Myslím, že jeho počínání co se týká dané organizace bylo velikým krokem kupředu, a proto mi třeba ta petice připadala trošku ujetá. Ale jinak – klobouk dolů… :)

    Máš recht. Byl to velký krok kupředu. Ale ta stížnost se týkala trochu něčeho jiného – kromě jiného právě nevhodného chování na internetu. Nechci o nikom tvrdit, že je špatný skrz na skrz. Zmíněný člověk dělá spoustu záslužných věcí, které lze ocenit. Ale bohužel je doplňuje nevhodnými výroky na nevhodných místech a urážkami každého, kdo před ním nestojí v pozoru. A to bohužel nejde přehlédnout.

    Lidí, kteří se vztekají jako malé děti, když nejde vše podle jejich, je tolik, že snad ani nemá smysl se jimi zabývat ;) To by se jeden uzabýval.I on má nárok na vyjádření názoru… Myslím, že sama “náčelnice” bere jeho osobu jako takovou a jeho práci odděleně.

    No jo, ale pokud k tomu mají veřejnou (a celkem důležitou) funkci a dělají to veřejně – pak je to tak trochu problém. A tohle není jen o vztekání…

    Represivní názor…O.K. tak něco trochu drsnějšího – pro změnu. Berte to klidně jako deformaci povoláním. Když někdo vezme po hlavě důchodce kvůli padesátikoruně v peněžence, nebo znásilní ženu v parku, je mi jedno, že dotyčný měl ošklivé dětství, ve škole se mu smáli, otec ho zneužíval a matka nesnáší atd. stejně tak je mi fuk, že má rád zvířátka, pěkně maluje, hraje ve folkové kapele… Zajímá mě reálný výsledek – tím je ublížení na zdraví, loupež a znásilnění. Takže stejně tak je mi fuk, když někdo obětavě spravuje web, píše věstník atd.,jestliže zároveň svými výroky jiné poškozuje v podnikání, jiné verbálně napadá a pronásleduje na polo/veřejných diskuzních fórech, poškozuje dobré jméno komunity i v očích státních orgánů a dokonce se dopouští verbální nelegální činnosti atd. Zčásti kvůli své omezenosti, netoleranci, neschopnosti přiznat chybu i touze kompenzovat si své vlastní mindráky (a že jich je požehnaně podle psychologického profilu). V tom případě ho nemohu považovat za nic jiného než škůdce, na jehož činnost si klidně budu pravidelně stěžovat kvartálně. Nebo při příležitosti každého velkého svátku.

    Osobně považuju tento článek za dost ubohý, tím co píšeš o inteligečním deficitu a hysterických záchvatech spíše potvrzuješ, že máš vážně nějaký nevyřešený problém. To je ovšem tvá věc. Já ji řešit nehodlám.Ale: Oháníš se tím, kolik lidí Vám podepsalo onu proslulou petici. Jelikož sem jeden z jejich signatářů, cítím potřebu se výjádřit:Nepodepsal sem petici kvůli chování tvého bývalého. Jeho chování může být možná mírně excentrické,ale rozhodně v mezích a s přihlédnutím k tvému vystupování rozhodně přiměřené.Podepsal sem petici, protože sem nesouhlasil s tím jak PFI vystupovala a jaké jméno pro pohanství vytvářela. Odmítám, aby můj podpis byl argumentem v takovémhle internetovám kydání špíny. Považuji za podraz a lituju, že sem petici kdy podepsal.

    Darkene, myslím, že se nechápeme. Do vystupování PFI bylo velmi konkrétně zahrnuto vystupování dvou lidí – a o jednom z nich je tohle. Nikde nepíšu, že by ta stížnost byla jen na tohoto člověka – byť spousta lidí ji podpořila právě kvůli jeho vystupování (ty ne, jiní ano).Mimochodem – já nemám nevyřešený problém, pouze mě definitivně přestalo bavit tyto poznámky poslouchat a vysvětlovat nekonfliktním způsobem. A vzhledem k tomu, že ty (současné)hysterické reakce si třeba na POF či jeho Twittru můžeš klidně prohlédnout, je to velmi k věci.Zkus třičtvrtě roku na každou svou věcnou poznámku poslouchat, že i když to nevidíš jen ty sám, u tebe je to nevyřešeným vztahem. Tenhle článek nepatřil ani tak té osobě samotné, ale těm kteří mi tuhle perlu neustále předhazují. Nemám nevyřešený vztah, pouze mě nehorázně sere permanentní znevažování mého názoru na základě nepravdivého předpokladu.

    Chris znám už dost dlouho (asi tak 17 let), troufám si tvrdit, že ji znám a stejně tak i její bývalé. Rozhodně nemám pocit, že by měla s někým nedořešený vztah. Nyní má asi nejlepšího partnera jakýho kdy měla. (ještě ten první, pokud vím, se nechoval jako idiot, což se o některých dalších rozhodně říct nedá)Výše zmíněného člověka jsem poznala také a jediné co o něm můžu říct je že je nevyrovnanou osobností. S tále se snaží zaujmout, dokázat si že je lepší a získat postavení alfa jedince, jímž rozhodně není. Nechci tvrdit že je špatný. Každý máme své mouchy. ALe…když se ovce snaží být ovčáckým psem, tak nakonec skončí sežrána vlky a vyslouží si pouze tázavé pohledy ostatních ovcí. Co kdyby kdyby místo té energie kterou věnuje obíhání stáda se starala o to jak správně vypást louku a mít to nejlepší rouno? Tím by si zasloužila obdiv všech okolních ovcí i ovčáckých psů a přezto by zůstala ovcí.Chris, vykašli se na štěkající ovce. Tyhle debaty a to, že se snažíš bránit nikam nevede, jen začíná štěkat čímdál tím víc ovcí.

    Béé, ehm, hafhaf…é…bééé…Pro Deshaides: Geniální příměr! Skoro jsem smíchy spadla ze židle.

    TřebaČau, třeba to ale je nedořešený vztah…Když vyjdu z předpokladu, že člověk si svým vyzařováním(i podvědomým) přitahuje do svého života přesně takové okolnosti, které potřebuje ke svému vývoji a které jsou buď vyrovnáním dluhů z minulosti(tzn. např. i minulých životů) nebo zkouškami charakteru, tak právě tohle může být váš “nedořešený vztah”. A třeba ne… Otázka vždy zní, jak to řešit. :-)

    Ale bože! Další esoterický psychoterapeut amatér! Nic proti podobným pojetím (no, něco jo), ale hledáním projekcí, karmických dluhů, kontaktů z minulých životů a podobných “ó jak je to jasné” argumentů úplně všude spousta lidí nadšeně popírá fakt, že člověk může prostě pouze narazit na debila. Naopak poukazuje na to, že vlastně máme “svůj osud”, který musíme prožít, neb nás to “něco” naučí.Hůůů ha! Je mi líto, ale já osobně opravdu nevidím projekce (karmu, osud…whatever) ve všem, co potkám.

    Já si to neodpustilse omlouvám…”…spousta lidí nadšeně popírá fakt, že člověk může prostě pouze narazit na debila…”. Myslím, že narazit na “debila” je jedna věc, a kde a proč se v mém životě objevil druhá. Tím chci přesněji říct, že je mi vcelku šumák, co jsme si a kde jsme si kdesi kdysi (ne)udělali, spíše mě zajímá, jak to řešit správně právě teď – a to je samozřejmě každého věc, jak to vidí… Můj dojem z toho všeho je, že když už na někoho takto narazím, jsme v tom přinejmenším “namočení” oba, takže je pro mne legitimní zabývat se otázkou, jestli jeho činy jsou opravdu jen jeho “hloupou” zvůlí, která mi otravuje život, a tedy zaslouží zadupat do země, nebo existuje i jiná cesta, jak s tím naložit.Čímž se nechci motat do vašich jakýchkoli sporů, nebo je posuzovat, protže je neznám, ani vyvolávat žádný flame. Jenom “pustě” filozofuju…

    Proč se v životě objevil? Protože mezi lidmi prostě existuje určité procento debilů a tím pádem i určitá pravděpodobnost, že člověk čas od času na nějakého narazí…Když tě na přechodu přejede auto, které vyrazilo ze zarohu, jste v tom taky namočení oba? Páč jste do sebe narazili, ne…?

    Nejspíš jo.Nicméně abych nebyl osočen z fatalismu – mám za to, že svůj osud si přinejmenším spoluvytvářím (a možná i vytvářím úplně) mými nynějšími činy. Tzn. v podstatě já tím, jak konám a jednám(a to i na úrovni myšlenek a emocí) rozhoduji, jak se mi povede v budoucnu. Takže to auto, které na první pohled vyrazilo “náhodně” zpoza rohu(jak se to píše správně?:-)), je nejspíš pro daného člověka souhrnem jeho minulých činů. Ale samozřejmě takový přístup zase nemůže vést k tomu, že se budu na ostatní dívat – “si za to můžeš sám” – vždycky by měl člověk pomáhat druhým a nenechat toho autem poraženého vykrvácet, když si za to přeci může…Předkládám to jako názor a osobní postoj. A protože se čas nachýlil… hezký víkend.

    Takže ne osud, ale karma a odplata… Co si v tomhle životě nastřádalo tak zlého batole, že s ním taťka zakopnul a pustil ho na zem?

    Vše zlé je pro něco dobré. I nadávky bývalého jsou k něčemu dobré, mají smysl a význam, jsou do tvého života zařazené právě proto, že si jimi máš vybrousit charakter – tak nějak vidím to, co říkal(a) Pátý šálek čaje :))

    Nevím,co si nadorbilo batole ani jeho otec, nicméně asi tušíš, že to “svedu” na reinkarnaci, protože mi to prostě příjde logické. Jinak se budu ptát – a proč se někdo narodí slepý a hluchý a já nebo ty normálně vidíme a slyšíme, proč je někdo od narození na vozíku a ostatní ne, proč se někdo narodí do bohatých poměrů a jiní do chudých, jak to, že já žiju v poklidné Evropě(pánbů zaplať) a jiní třeba v pásmu Gazy….Je to spravedlivé? Je to “jen náhoda”, nevypočitatelný a zlovolný bůh…? Každopádně ale, je vlastně jedno, jaká je tvoje nebo moje víra, a přeji ti hodně síly, krásy a štěstí. Howgh.

    Doporučuji poohlédnutí se po nějakém výkladovém slovníku a najít si slovo “logické”. Tohle není logické, tohle je opět myšlenka karmy, fatalismu…člověk se narodí tam, kde se narodí proto, že tam v době jeho zrození žili jeho rodiče. Někteří lidé jsou od narození zdravotně hendikepovaní, protože to se prostě stává – někdy je to kvůli problémům v těhotenství, jindy dědičností.Ohánět se spravedlností v podobných ohledech je možná zajímavý podnět k diskusi, avšak rozhodně ne obecně platný argument.

    No, tvrdit, že věci existují proto, že se to “prostě stává”, mi přijde podobné jako tvrdit, že život na Zemi vznikl náhodou – tzn. že jevy nemají žádnou vnitřní příčinu. Já věřím, že mají. Ale chápu, že se tomu nemusí oddávat všichni. (btw: Jeden příměr o náhodném vzniku života na Zemi – tvrzení, že život vznik náhodou, je v podstatě shodné se situací, kdy mám hromadu cihel, desek, trámů a odpadu a hodím do ní granát. A ejhle, stojí dům.)

    Já ale nemluvila o vzniku života na Zemi. Na druhou stranu – máme o tom pěkný článek na webu – http://bohyne.net…na-u-matky-zeme . Já taky “věřím” na příčiny, ale na příčiny exaktně prokazatelné. U slepého dítěte lékař obvykle dokáže určit, čím byla jeho slepota způsobena. Pokud ne, nepoužil správnou diagnostickou metodu. Ó karma, karma se “kupodivu” v lékařských záznamech neobjevuje.Sáhnout po jednoduchém (a nejlépe totálně neprokazatelném a většinovou společností neuznávaném) vysvětlení problému (třeba minulým životem) je mnohem jednodušší, než hledat to správné řešení. Moudří lidé dělají to druhé.

    Taky mám rád exaktně prokázané věci. Co ale láska, vztahy, emoce, vášně… jak je exaktně uchopit? Zjednodušit je na hru chemických procesů v mozku mi příjde dost zploštělé. I když na druhou stranu si nesmírně vážím vědců, kteří třeba i tohle sledují. Ad většinový názor společnosti – kolik je příkladů z historie, kdy většinový nesprávný názor “převládl” a dotyčného heretika upálili? A nakonec mu bylo dáno po čase zapravdu. Ostatně i nějaký ten pohan vyznávající otevřeně své náhoženství by v době dogmatického katolicismu asi skončil na hranici, protože si většina prostě myslela, že je to ok. Tzn. to, že to “dělají všichni” ještě nutně nemusí znamenat, že jsou vlastníky celé a jediné pravdy.Nejsem zastáncem svádění svého nynějšího stavu na minulé životy či co jiného, i když v ně věřím. Ani fatalista, který se vymluví na “svůj osud”. Jak jsem psal výše, myslím, že na svůj osud mám podstatný vliv, tak jaképak výmluvy? Pravda je, že jsem si určitým takovým šťouráním ve vlastní minulosti prošel a přišel na to, že rozhodující stejně je, co udělám právě teď a hlavně, jak to udělám. V tom se asi shodneme. A vědomí, že situace, ve které jsem, je tady pro mě, a že prostě záleží na tom, jak se zachovám, mi pomáhají sebrat v sobě sílu a odvahu nejednat impulzivně a hledat i jiné možnosti řešení, i když se na první pohled může zdát, že “mám pravdu”. PS: Článek na bohyne…. – vždycky mě fascinovalo, jak krásně to příroda umí zařídit. Proč to ale neumíme my lidé?

    Hezký pokus o přesunutí diskuse. Bohužel – srovnávat vrozený hendikep s emocemi je poněkud…mimo.Doba, o které mluvíš, byla hodně specifická. Dnes na hranici neupalujeme. A ne každý, kdo přijde s progresivním nápadem má slutečně pravdu. Komenský věřil, že vynalezl perpetuum mobile – napsal o tom knihu, snažil se ho zkonstruovat. Byl jeho nápad progresivní? Ano? Pravdivý? Ne.Člověk s názorem, který většina společnosti neuznává, může být buďto velkým myslitelem a nebo bláhovým snílkem. Těch druhých je víc.

    Převedení diskuse? Hm, jen mi arguemnt, že by mé myšlení mělo končit v kartě mého lékaře, přišel dost slabý. Pokud se chci držet exaktní prokazatelnosti toho, co je, pak by tedy mělo být exaktně prokázáno a zodpovězeno vše. Nejen vrozená vada, ale i emoce, jejich důvod a podstata, nebo cokoli dalšího. A tak to prostě není. Vše nedokážeme “diagnostikovat”(možná zatím, nevím), ale přesto se to děje. Navíc diagnostikováním vady, byť na té nejpodrobnější úrovni, které jsme dnes schopni, není plně a bezezbytku zodpovězana otázka proč se vada vyskytla a ani není možné jednoznačně určit případnou léčbu. Jsou pacienti, na které klasická, dnes známá léčba nezabírá. Naopak existují vědecké studie, kdy se pacienti uzdravili placebo efektem. Jak to?Ad Komenský – Mýlíme se všichni, to ale neznamená, že na základě vědomí o mé omylnosti mám jako ovce přijímat názor většiny společnosti, se kterým se nemůžu ztožnit. Kdyby to tak bylo, byla by Země ještě dnes placatá. Naše postoje a názory nakonec stajně prověří až sám život a ne to, co si myslí Franta Flinta z Horní Dolní a s ním dalších x lidí.Ad snílci – ano, pár stovek nebo tisíc kvantových fyziků, kteří tvrdí, že si svou realitu vytváříme nebo přinejmenším přímo ovlivňujeme svým myšlením, “pomatení” vyznavači New Age a pak ještě asi tak 1,4 mld lidí, kteří mají ve svém světonázoru karmu a reinkarnaci(http://cs.wikipedia.org…stv%C3%AD). Karmu jako princip zpětného působení, ne odplatu nebo trest. (A to nepočítám ranné křesťanství, v jehož věrouce se vyskytovala reinkarnace, bo už je to moc dávno.)

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *