Duševní rozpoložení básníkovo

Nedávno jsem narazila na názor, že nelze hodnotit báseň, když neznáme důvody, které vedly jejího autora k jejímu stvoření, stav, v kterém se tou dobou nacházel, jeho pocity…

A tak nějak mi ta myšlenka přišla zvláštní. Známí básníci se stali známými díky sbírkám, v kterých jsou jen jejich básně, nic víc. Kdo je četl, netušil, co stálo za jejich vznikem. I přesto, někdy možná právě proto, zaujaly natolik, že se staly známými a svého autora proslavily.

Na druhou stranu, když se podíváme do učebnic nebo nahlédneme zpátky do hodin literatury – kolik času je věnováno tvorbě samotné a kolik naopak autorům a jejich životu? Všichni víme, že Verlaine byl homosexuál a alkoholik, ale kdo někdy alespoň otevřel Saturnské básně nebo přečetl byť jen pár řádků jeho tvorby? Proč se učíme o jejich životech, místo abychom četli to, co napsali? Pomůže nám snad znalost jejich života pochopit jejich dílo, pokud se k němu vůbec někdy v životě dostaneme?

Pochopíme Máj lépe, když budeme vědět, že Mácha měl divoké sexuální představy a zemřel na zápal plic? Bude pro nás Poštovní schránka něčím jiným, když vímě, že Wolker měl tuberkulózu a byl komunista? Je život básníka, jeho aktuální nálady a inspirace tím, co potřebujeme znát, abychom rozuměli jejich poezii? I když většina z nás  se přes školní informace o autorech k poezii samotné nikdy nedostane, nebo ne jinde, než ve školní čítance?

12 thoughts on “Duševní rozpoložení básníkovo

    Pokud máš v úvodu na mysli můj článek, myslel jsem to trochu jinak. Báseň samozřejmně vždy hodnotit lze. Chtěl jsem poukázat spíš na to, že pro autora samotného by měl být důležitý ten pocit, který se snaží zachytit a nikoli samotný výsledek, který se nemusí vždy povést. Alespoň pro většinu z nás, amatérských autorů, které nejspíš nikdy nikdo jako “básníky” znát nebude.Jinak souhlasím s tím, že se ve škole málo čte, ale znát život autora a pozadí, na kterém dané dílo vzniklo je podle mě příliš důležité, než aby se to zanedbalo.Ačkoli na tu třetí stranu je nejlepší vzít si z básně to co nám dá a nikoli to, co se autor snažil předat.Takže vlastně nakonec těžko říct, co by bylo pro žáky ve školách nejlepší…

    Myslím, že člověk nikdy nemá šanci pochopit, jak to ti Šejkspírové mysleli :) Když čtu báseň, vnáším do toho svoje zkušenosti a pocity – a když tomu takhle pocitově rozumím, můžu říct, že se mi to líbilo.Když potom člověk bude vědět, jaký přibližně ten básník byl, může ho to přivést k hlubšímu pochopení básně, nebo spíš pochopení z jiné strany. Je otázka, jestli nám v hodinách literatury to vůbec můžou objanit, jaký ten člověk byl. :)V hodině literatury by žáci imho hlavně měli sami psát. Přečíst třeba Máj a nechat se tím inspirovat. Nebo cokoliv, jakkoliv – když už nic jiného, alespoň jim dát chuť si to které dílo přečíst. Mám pocit, že ve škole osnovy naopak svým přístupem studenty odrazují.

    “V hodině literatury by žáci imho hlavně měli sami psát. Přečíst třeba Máj a nechat se tím inspirovat. Nebo cokoliv, jakkoliv – když už nic jiného, alespoň jim dát chuť si to které dílo přečíst. Mám pocit, že ve škole osnovy naopak svým přístupem studenty odrazují.”Přesně tak. Lidi by měli psát. Měli by se učit vyjadřovat to co myslí a to co cítí a je jedno jestli “dobře” nebo “špatně”.

    Jožko, ano, ta počáteční inspirace k této úvaze je Tvoje zásluha, byť se Tvé myšlenky chytá jen velmi okrajově. A ve škole se fakt čte málo, spíš vůbec. Třeba se to časem změní…

    A co když nemysleli?Poezie o poezii. Moje poezie pro mě. Co když ti básníkové nemysleli při psaní na to, aby něco čtenářům (a už vůbec po stech letech) předali. Potom rozhodně znát život básníka nemusím. Krása básně je v tom, že je to krásná báseň sama o sobě. Ve škole se životy autorů učí, protože je to jednoduší učit než vykládat básně.

    Ivo: Na druhou stranu, znát život autora, to dodává jeho dílu ještě jiný rozměr. Znát životní příběh člověka, který konkrétní báseň napsal může být mnohem hlubší a inspirativnější zážitek než čtení textu bez kontextu.:)

    tpm: pro nás možná ano, ono záleží jak u které básně, v článečku se zmiňuje třeba Wolkerova Poštovní schránka a to je dobrým příkladem, že se náš prožitek se nezvyšuje tím, že víme, že umřel mladý a byl komunista. Narážel jsem však na to, že pokud bychom mohli při čtení myslet na autora, tak spíš na to, co si o té básni myslel to, a měli bychom připustit to, že on na to, co si o té básni někdo jiný pomyslí, sám vůbec nemyslel.

    před časem mi jeden lektor řekl, že fotka musí vzbuzovat pocity u druhých a musí donutit člověka přejít ulici aby si ji prohlédl. Je jedno jestli ji přejde pro to že se mu líbí nebo pro to že něco tak strašnýho ještě neviděl. Podstatný je to že přešel ulici… Nikoho nezajímá jaký jsem měla pocit když jsem to fotila. podstatný je jaký z toho má pocit ten kdo se na to dívá… Případně kdo to čte…

    školní literaturajinak co se týká školy, tak bych raději rozebírala díla a jejich obsah než se učila kdo kdy na co zemřel

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *