Strategie ředitele školy…

…aneb – komu škodí tatínek?

Představte si základní školu někde v zapadlé vísce daleko od města. A v té škole si představte ředitelskou kancelář a jejího obyvatele. Pan ředitel, stejně jako ostatní v jeho škole, vystudoval pedagogickou fakultu. Byl o něco starší, než ostatní učitelé a zejména učitelky (převaha žen v našich školách je známou skutečností), byť jen o rok nebo dva a místo ředitele mu tak nějak spadlo do klína. Možná o něj v tu chvíli nikdo jiný nestál, možná dostal přednost jako služebně nejstarší, kdo ví…

Škola fungovala skvěle. Vzhledem k tomu, že žáci do ní chodili z pár okolních vesnic, všichni se navzájem znali a někteří žáci a jejich rodiče se s učiteli a panem ředitelem přátelili i mimo školu. No prostě vesnice.

Až jednoho krásného dne nastoupil do školy také synek pana ředitele. Dítko jako každé jiné, byť toho z domova již trochu umělo a neučilo se tak úplně o všem od začátku. Sice ho zajímaly spíš počítače a hry, než školní látka, ale jeho paní učitelka si říkala, že i to se bude časem hodit a třeba se od něj něco naučí i ostatní děti. Synek měl vcelku pěkné známky (stejně jako většina třídy) a tatínek na něj byl patřičně hrdý a všem známým říkal, že jeho synek je skvělé a chytré dítko.

Jenže v druhé a třetí třídě se začalo projevovat to, že jeho syn nepatří mezi nejbystřejší děti ve třídě. Původní náskok se vytratil a nové látce klučina dost často neporuzuměl. Navíc odpoledne trávil u počítačových her nebo s klukama z vesnice venku. Neučil se, nečetl. “Náš syn je přeci premiant, chytrý kluk, látku pochopí ve škole, nač ho trápit doma učením”, říkával tatínek. Vysvědčení na konci roku tomu však neodpovídalo.

Ten den se z ředitelské kanceláře nesl příšerný řev a spílání. Výkřiky o nekompetentních káčách neschopných dostát svým povinnostem a spravedlivě ohodnotit výkon. Učitelka ředitelova syna se po prázdninách ve škole již neobjevila.

Její nástupkyně však s ředitelovým synem nepořídila lépe a jeho známky se nelepšily. V pololetí ji to stálo půlroční prémie a letní prázdniny stejně jako její předchůdkyně věnovala hledání nového místa.

Žáček se mezitím dostal do třídy jednoho ze stálých učitelů školy. Vzhledem k tomu, že byl starým rodinným známým a navíc věděl naprosto přesně, jak dopadly předchozí dvě učitelky tohoto chlapce, snažil se, aby měl klučina šanci uplatnit svou inteligenci a individualitu, které jeho otec tak často zdůrazňoval. Bohužel poměrně záhy zjistil, že chlapec je na tom se znalostmi spíše podprůměrně, chápe pomalu a doma se neučí. Ovšem sám je přesvědčen o tom, že mu předchozí učitelky křivdily a že je jedním z nejlepších žáků, či spíše úplně nejlepším. Učitel již na této škole učil dlouho a navíc byl přímo z vesnice, ve které škola stála. Jeho rodina tu bydlela od nepaměti a on si nedovedl představit, že by svou práci musel opustit a hledat si místo snad až v dalekém městě. A tak začal chlapci nadržovat a některé chyby odpouštět, čímž se jeho známky na konci roku výrazně zlepšily. Sice ne na úroveň nejlepších žáků ve třídě, ale to učitel vysvětlil tím, že jeho předchozí učitelky si na něj zasedly, díky tomu má synek místy mezery a když to vyjde najevo, musí ho on – učitel, ohodnotit spravedlivě, aby si ostatní děti nemysleli, že má jako syn ředitele protekci. Ale že to se během příštího roku jistě srovná. Pan ředitel spokojeně pokyvoval hlavou a spojenecky si kolegovi postesknul, jak je smutné, že synek napřed musel projít rukama těch dvou slepic.

A tak pan učitel pokračoval ve stejné taktice i příští rok. Známky ředitelova syna se lepšily, nikoliv však jeho znalosti. Čehož si všimly i ostatní děti. Chlapec navíc brzy zjistil, že má dobré známky bez toho, aby pro to musel něco udělat a projde mu úplně všechno. Děti ho kvůli jeho protekci neměly moc rády a tak je ze své pozice nepostižitelného začal šikanovat.

Ve vesnici se tohle všechno celkem rychle rozkřiklo. Pár lidí kvůli tomu zašlo i za panem ředitelem, s tím, že jim to je nesmírně líto a byť si ho moc váží, s chováním jeho syna je třeba něco dělat. Pan ředitel na to opáčil, že jeho dítě je úžasné a nejlepší ve třídě, a že to ostatní děti šikanují jeho, ne on je. A následně několik dětí exemplárně potrestal za to, že o jeho synovi řekly něco ošklivého (obvykle o protekčních dítcích z “dobré” rodiny). Jeho synek toho pochopitelně využil k tomu, aby je mohl ještě více zesměšnit a utiskovat.

Rodiče předškoláčků ve vesnici i okolí mezitím začali uvažovat o tom, zda je dobrý nápad poslat své děti do této školy. Nejbližší škola je sice ve městě, kam se musí dnes a denně dojíždět, ale poměry v té místní jsou neudržitelné. Na pana ředitele a vedení školy došlo na školský úřad několik stížností. Ředitel je označil za neopodstatněné a jejich autory za závistivé sousedy (“víte, jak to chodí na vesnici…”) a dvě vyhozené učitelky za nekompetentní nevzdělané hašteřivky, které se chtěly dostat na jeho místo, aniž by na to měly kvalifikaci (byť i on sám už přemýšlel o tom, zda na tom všem není něco pravdy).

Spousta lidí tak najednou řešila problémy vzniklé kvůli jednomu dítěti, které ovšem dál beztrestně šikanovalo spolužáky pod ochranou svého hrdého otce.

Modří už vědí?

 

3 thoughts on “Strategie ředitele školy…

    Rodiče poslali dítka do města. A vesnická škola, jestli nespadla, stojí tam dodnes (prázdná|pronajatá k jiným účelům)?

    Jedináčkovský problém.Rodiče, co mají než jedno dítě, se na něj moc upnou.Kdyby měli tři-čtyři, byli by v jejich hodnocení mnohem realističtější.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *