Jako malé děti…

:-(
Poslední dobou jsem se k psaní nějak nedostala. Příjemné věci spíše prožívám, než zapisuji, a ty, co chci příležitostně zapsat by měly zdobit jiné stránky, než tyhle – alespoň prozatím. A nějak jsem se chtěla vyhnout tomu psát sem po delší odmlce něco z toho, co mě vytáčí – ač je toho spousta a většinou právě při těchto příležitostech mě napadne, že bych měla chuť to hodit na monitor. No, vypadá to, že předsevzetí nedodržím a rýpnu do té hromady hnoje.

Je jistá skupina lidí, ve které se občas i lidé zjevně inteligentní chovají jako malé děti. Nesnesou jakoukoliv kritiku svých činů vůči ostatním a pokud se o něco takového pokusíte, zjistíte, že člověk, kterého jste si třeba dříve vážili, zareaguje tak, jako by nebyl schopen ani ochoten zahlédnout vlastní obraz v zrcadle.

Jistě, nikdo z nás netouží být kritizován. Ale všichni někdy uděláme chybu. Lidé více sebevědomí a méně sebestřední, kteří sami sebe nepotřebují vidět jako dokonalé bytosti dokáží svou chybu přiznat, je-li třeba, pak se za ni omluvit a případně ji nedělat znovu.

A pak jsou zde ti druzí lidé. Bezchybní ve vlastních očích. Jejich omyly neexistují – to, co se stalo bylo vždy úplně jinak, než podáváte, chyba je na straně někoho jiného a nebo vlastně vůbec neexistuje. Všichni okolo nich lžou, zatímco oni jsou pevní, pravdomluvní a neotřesitelní. Jakýkoliv důkaz proti nim lze vyvrátit, jakékoliv jejich slovo je samo důkazem.

Pokud hodláte pokračovat pokusu o diskusi na téma toho, že co se stalo, nebylo v pořádku, je vám doporučeno se raději vůbec nevyjadřovat, neb vaše nařčení je nechutné či ubohé. Nikdy nejde o kritiku chyby samotné (ať ji podepřete čímkoliv), ale vždy o napadání chybujícího, neboť proti němu stále něco máte a tohle je jen další výpad. Možná přidá i to, že se chcete na něčem přiživit či zviditelnit.

Pak vás možná odešle za vyšší instancí (ať už reálnou, či pomyslně nejvyšší – tedy, stěžuj si na lampárně, nádraží, ministerstvu, v soudní síni), ať si tedy stěžujete. Pokud chcete přistoupit na jejich hru, možná to uděláte. Jinak vám tahle věta silně připomene dětské hádky, kdy si můžete jít stěžovat mamince, paní učitelce či kdo ví komu. Dospělí lidé tohle nedělají.

K tomu se bezchybní drží zásady, že kdo hlasitěji křičí, bude spíše vyslyšen.
Bohužel je to tak. Bohudík hlasitě vykřikovaná lež nestává se pravdou,
takže je alespoň malá šance, že pravdu zaslechne ten, kdo doopravdy
chce poslouchat. Obsah, ne křik.

Jak zvláštní, že se nikdy při takové příležitosti ani nezableskne myšlenka – je možné, že jsem skutečně přestřelil? Je možné, že došlo k nedorozumění, a každý jsme mluvili o něčem jiném – a tedy můj oponent nelže? Je možné, že jsem udělal chybu?

Lord Robert Baden-Powell kdysi na otázku, jak může svěřit velení lidem, kteří pro něj nemají kvalifikaci, když tím pádem mohou udělat chybu odpověděl: "Chyby jsou výslovně povoleny". Protože každou svou chybou, kterou přiznáte sami sobě se můžete mnohé naučit. Kdo nikdy neudělal chybu, nikdy neudělal nic pořádného. Kdo svou chybu nikdy nepřiznal, patrně ji dělá dál. A uznáním své chyby můžete stoupnout i v očích oponentů – zatímco jejím popíráním body ztrácíte, a možná navždy.

10 thoughts on “Jako malé děti…

  1. Mám kamaráda, který když udělá chybu a někdo mu ji vytkne, tak bude tak dlouho polemizovat a argumentovat, až ze všech okolo udělá blbce. Asi mu tenhle tvůj článek dám přečíst. I za cenu toho, že ze mě pak udělá blbce :)

  2. mlácení prázdného hnojea co tímhle chtěla básnířka říci??? samé všeobecné žvásty o hovně a o ničem… buď napiš konkrétně vocode, nebo nepiš vůbec…

  3. ad psychopatuž se mi po známém odborníkovi na ženy začalo stýskat; koukám že ho o prázdninách pustili k počítači.ch.: a hlavně příště piš konkrétně vocode, přece pacienti určují jak máš kde psát.

  4. “Nikdy nejde o kritiku chyby samotné (ať ji podepřete čímkoliv), ale vždy o napadání chybujícího, neboť proti němu stále něco máte a tohle je jen další výpad.” za tuhle větu děkuju. …a za ty ostatní taky:))

  5. Ono to není tak černobílé, že by “ti druzí” byli neomylní a bezchybní ve vlastních očích. Velice často se tohle stává i lidech s naopak velice nízkým sebevědomím, kteří se natolik stydí za tu svoji “chybu”, že ji raději budou do krve popírat… A hodně záleží na způsobu, jakým je kritika podána.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *