Kdybych žila znovu se svým mužem

Článek s tímto názvem jsem objevila na "úžasném" webu osud.cz, na který
mě upozornil můj nejdražší s tím, že je to strašná prča. V podstatě měl
docela pravdu, i když se celkem divím, že autora článků ještě nikdo
neobvinil z šíření poplašné zprávy. Mimochodem – sedí na mě všechny
projevy spojené s transformací, takže jsem asi mimozemšťan…

No nic, teď k věci. Při čtení toho článku jsem vyla hrůzou. Jistá
anonymní čtenářka se v něm (v rubrice Ženy – bohyně, což mě nadzvedlo
taky pořádně) svěřuje se svými poznatky o tom, co zajisté dělala
špatně, a kdyby se k ní vrátil, dělala by to jinak. Perla následuje
perlu. Posuďte sami (bez mých komentářů se to pochopitelně neobejde…):

  • Nechovala bych se k němu z pozice síly, protože to je mužská role, ale učila bych ho síle své lásky. (pro začátek něco méně drastického. sice tyhle stereotypy nemusím, ale budiž)
  • Neříkala bych, že k němu budu milá až potom, co
    bude milý on, protože muž přece nemůže vědět, co to je být milý, ale
    byla bych k němu milá, aby se naučil, co to znamená a jak je to pro něj
    výhodné. (jistě.
    muž je cituprosté zvíře a teprve žena – pochopitelně až ta jeho žena,
    protože jak by něco takového mohla zvládnout třeba matka, že? – ho
    onomu citu a správnému přístupu naučí…)
  • Už bych ho nekritizovala. Tohle s muži s muži moc
    nefunguje, většinou se zaseknou a nikdy na tuhle "prohru" nezapomenou.
    Naopak, vždycky, a i za tu sebemenší věc, bych ho chválila. (hodný
    pejsek, přinesl kostičku a dostane piškotek… Věcná kritika není
    prohrou. Pokud uděláme něco špatně, upozornění druhého nás může
    nasměrovat správnou cestou. A vzájemná pochvala je důležitá, ale
    nakolik budete pochvalu věřit někomu, kdo vás chválí i za to, že si po
    příchodu domů zujete boty?)
  • Už bych nevyžadovala, aby mi i po letech vyznával
    lásku před svými kamarády a už vůbec ne před jeho nebo mými rodiči nebo
    kolegy. A nechala bych na něm, jestli se budeme na veřejnosti držet za
    ruce. (obávám
    se, že aspoň trochu soudný člověk tohle nevyžaduje ani "před lety". A
    do té druhé části by možná měli mluvit oba, ne? Btw – v čem je problém,
    když se chce milující žena veřejně držet za ruku se svým mužem?)
  • Pokud bych chtěla, aby opravil kapající kohoutek,
    zmínila bych, že obdivuji jeho organizační schopnosti, s jakou vždycky
    dokázal sehnat opraváře (nechala bych na něm, kdy a jak), a jen tak
    mimochodem bych vyjádřila přání, aby ten kohoutek přestal kapat. (nestačilo
    by na rovinu říct: "Miláčku, kape nám kohoutek, mohl bys sehnat
    opraváře?"… no, jak vidno, asi ne. mám kamaráda, u kterého jsme
    vždycky, když jsme něco chtěly, zahajovaly větu slovy: "Oldíku, ty jsi
    tak šikovnej…" a vždycky jsme se dočkali svého. Čili – tahle metoda
    skutečně může fungovat. Ovšem na druhou stranu – než hrát takovou
    frašku, radši nalistuju zlatý stránky a instalatéra zavolám sama. Silně
    pochybuju, že by mi pak drahý vyčinil s tím, že si s ním chtěl po
    telefonu pokecat sám…)
  • Vysvětlila bych mu každý měsíc, že před menstruací a často i během ní budu říkat věci, které
    tak ve skutečnosti nemyslím – aby to nebral vážně (aby se k smrti nelekal že je našemu vztahu konec). (výjimečně věta, která má smysl)
  • Domluvila bych si s ním jasné signály – například,
    když přijdu nahá, mám chuť se milovat. Tomu neodolá žádný muž na světě!
    Nebo když si dám na hlavu ručník, bolí mne hlava, aby nepodléhal
    hlubinné krizi že zase něco zkazil. (po
    dočtení článku se můj drahý šel osprchovat a následně vylezl z koupelny
    nahý a přes hlavu měl přehozený ručník ve stylu "nevhodně zahalená
    muslimská manželka značně nedůsledného muže" a ptal se mě, zda jsem
    pochopila jeho signál. Že ho jako sice bolí hlava, ale i tak má chuť na
    sex. Každopádně před signály preferuji metodu – "Lásko, chci se
    milovat" a "Lásko, buď prosím potichu, bolí mě hlava". Btw – víte, že
    sex tlumí bolest hlavy? Nezapomeňte příště přijít nazí s ručníkem na
    hlavě!)
  • Nikdy bych mu nekladla nezodpověditelné
    otázky, protože už vím, že když muž něco neví, je ponížen a bere to
    jako životní prohru. (hua!, aneb no
    to snad ne. chtěla jsem to vyzkoušet v praxi a položila drahému několik
    záludných otázek na téma hlavních náboženství v japonsku a
    architektonického slohu babylonské věže. vzhledem k tomu, že na všechny
    znal odpověď, nemohla jsem nepravdivost tohoto rčení ověřit. ale
    každopádně pevně doufám, že je to fakt blbost)
  • Nerozčilovaly by mne jeho ironické poznámky,
    protože bych už věděla, že to je jako když kluk podrazí holce nohy,
    tedy způsob pozornosti a vyjádření zájmu. (jo, na základní škole se to tak bralo. ale teď už jsme dospělí, ne?)

  • Nevytírala bych a nezametala pod jeho židlí, když
    na ní zrovna sedí, protože už vím, že i on v bytě potřebuje svůj
    bezpečný koutek a je tím ponižován. (no,
    taky zrovna nestojím o to, aby někdo podmetal židli na které sedím
    (taky bych se jednou ráda vdala, ne? :-), ale ponížení? to je trochu
    mnoho, ne?)
  • Omezila bych sledování telenovel a romantických
    filmů, protože se skutečností nemají pranic společného: programují nás
    k závislosti ke konzumu -propagovaných předmětů a pomyslných rozkoší.
    Už také vím, že poměřovat toho mého vyretušovanými krasavci z obrazovky
    je nesmysl a začátek konce vztahu. (no,
    poměřovat svého muže s krasavci ze seriálů točených původně pro
    negramotné jihoameričanky by asi napadlo málokoho. na druhou stranu –
    inteligentně uvažující bytost je snad je schopná sledovat i s nadhledem
    a tudíž – bez porovnávání… Btw – ke sledování telenovel mi nejvíc
    ladí věta z Vratných lahví – "Žehlil’s někdy?…" . kdo ještě nikdy
    nevyžehlil koš prádla v kuse, nechť se ani nesnaží pochopit)
  • Nepřipravovala bych se na milování pozdě v noci
    dvacet minut v koupelně, protože vím, že by mi mohl usnout, ale
    pomilovala bych se s ním a až pak bych šla do koupelny. A i kdyby
    zpočátku nechtěl, už vím, jak snadné je přemluvit ho k tomu. Při
    milování bych ho za neustálé chvály stále učila, jak mne potěšit. Už
    totiž vím, že zatímco žena je desetkrát citlivější než muž, a to na
    celém těle, muž je skutečně citlivý většinou jen na tom jednom místě,
    takže evolučně nemůže mít nejmenší ponětí, jak hladit ženu. (poněkud
    nechápu, co chce dělat v těch dvaceti minutách přípravy – za
    předpokladu, že není značně nešikovná při zavádění pesaru, ale to už by
    jí ta následná návštěvy koupelny zase asi byla celkem
    nanic…mimochodem, můj drahý tvrdí, že to poslední je kec…)
  • A uvědomuji si také, že to má v tomto a jiných ohledech se mnou těžké, protože jemu ke spokojenosti stačí, abych přišla nahá. (v tom případě nechápu, proč už s ním nežije. pokud mu ke spokojenosti stačilo tak málo, k čemu všechny ty předchozí kecy?)

No nic. Čím dál tím víc mám pocit, že většina vztahů ztroskotá na tom,
že spolu ti dva neumějí mluvit a neřeknou si navzájem to, co jejich
vztah kazí, a co by ho naopak mohlo zlepšit. A pak už je jen kousek k
tomu, hodit všechnu vinu na toho druhého, a nebo na sebe… A popravdě
řečeno – s mužem, jež by požadoval vše, co pro něj chtěla autorka onoho
článku udělat, bych já osobně žít rozhodně nechtěla…

15 thoughts on “Kdybych žila znovu se svým mužem

    Tak me ten clanek pripadal jako zakuklene nabozenske hnuti, ktere by melo patrit spise do rubriky Muzi-bohove. Nebo takove chozeni cely zivot po spickach – to bych nezvladla. Moc pekny rozbor, Christine!

    Popravdě řečeno,ješět než jsem to dočetla, došla jsem ke stejnému závěru: chlapa, který – neví, co je to být milý, -nesnese konstruktivní kritiku ani projev ženského samostatného myšlení, – nevšímá si kapajícího kohoutku, – nikdy ženě neodpustí, že se zeptala na něco, co nevěděl,- shazuje ji ironickými poznámkami,- nesnese vytírání pod svou židlí (?!)a- je k ničemu v postelibych taky nechtěla. Předposlední bod mě navíc utvrdil v přesvědčení, že bezdětné páry (tedy, zejména podle tohoto bodu hádám, že šlo o pár bezdětný) mají spoustu času na blbosti. Dětný pár (zejména má-li víc malých potomků) nemá čas na vyznávání lásky, běhání bez oděvu po bytě, všímání si/produkování ironických poznámek, natož sledování telenovel (kolem třetí hodiny ráno, když je čas na žehlení, telenovely nedávají). Když v takovém vztahu žena vytírá pod mužovou židlí, je muž štěstím bez sebe, že žena vůbec vytírá. Na sex se nelze připravovat (natož dvacet minut), protože doba, kdy všechny děti současně spí, trvá zřídkakdy víc než deset návazných minut a nikdo předem neví, jestli to tentokrát nebude jen třicet sekund. Za třicet sekund muže žena stihne možná pochválit, že se k sexu vzdor nepříznivým podmínkám odhodlal, ale nikoli ho (tupce) učit, kde hladit (na hlazení stejně není čas).Z toho mi vychází, že kdyby autorka měla dvě tři maličké děti, nikdy by nic podobného nenapsala ;).

    Žirafa?Já doteď také myslel, že je to VEMBLOUD ,-)Ale mohlo mi to docvaknout, viď, Christine Žirafová :DK věci – rozbor fantastický, co komentář to perla, radost číst.A Manželka to shrnula jedna báseň :)

    Buď ten původní článek byl psán s notnou dávkou ironie, nebo to i mne, jakožto muže, silně uráží… :)Jinak ste to dobře shrnuly (k Ch. a Manželce) :)

    Je vidět, že Manželka mázkušenosti :-)My tedy máme děti čtyři, ale stejně se u nás nikdy nežehlilo ve tři ráno, to bude nějaký místní zvyk, ne? :-)

    Já si taky myslela, že jsem velbloud!Kočkopes: jojo, žehlení ve tři ráno a vytírání ve čtvrt na pět, to mám geneticky zakódováno po přeslici! :-) Celý dětství jsem žasla, že maminka spí jen tři hodiny denně (a to ještě neměla internet!).

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *