Dvakrát Vídeň!

…pokračování z minula
Přejeli jsme hranice a před námi se objevil tak trochu jiný svět. Nápisy, u kterých musíte myslet, ktyž je čtete (kromě těch červených s písmeny Billa), semafory s jinými panáčky a divně vypadající značky. A taky podivně blikající červená světla visící v dálce ve vzduchu (neboli větrné elektrárny).

Ani jsme se pořádně nestihli pokochat krásami rakouských dálnic a okolí, a už jsme byli ve Vídni. V dálce svítící obří kolo, vlak metra projíždějící přes most o patro pod dálnicí vedoucí skrz celé město. Autobus nás vyklopil na Erdbergu, kde jsme celkem s přehledem objevili stanici metra, po vzoru zkušené Medůzy si na něj koupili lístky a s plánkem vídeňského metra zmizeli v hlubinách stanice. Nejzkušenější žena výpravy naštěstí uměla taky otevřít metrodveře, protože jinak bychom asi zůstali ve stanici. Kdepak pražské čudlíčky…

Úspěšně jsme odhalili německy žbleptané názvy stanic, správně přestoupili a vylezli z metra přesně tam, kde jsme měli, dokonce i správným "výlezem". A přímo naproti nám přes ulici spatřili autobus Eurolines s nápisem Praha – Vídeň. Pak už jsme jen porovnali google mapu s plánem města na stanici metra a suverénně vyrazili rovně, doleva, druhou doprava, doleva a do ZLgasse. Nalezeno na první pokus a dokonce jsme cestou rozuměli i dotazu mladíka na přechodu.

Po zalovení v hlubinách chlebníku jsme zjistili i číslo domu a začali na zvoncích pátrat po jméně hostitele. A ono – nikde… Napadlo nás hlasitě česky zpívat pod okny, ale Polovička nám to překazila zatelefonováním. Takže jsme se všichni 4 i s bagáží nacpali do výtahu pro 3 osoby a 225 kg a vyjeli nahoru do úplně špatného patra, slanili o kus dolů a přivítali se se všemi přítomnými včetně posledního člena české výpravy, Metrosexuála (to zas bude mrtvejch…:-).

Pak jsme předali vinné vstupné, vyložili na talířky přivezené jídlo (kolem mě asi 3x někdo jásavě prokřepčil s dotazem: To je quiche?) a jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli. Celé (vetšinou rakouské) osazenstvo se stylově bavilo v angličtině (krom mě a Antonia Banderase, neb jsme sice v pohodě rozumněli, ale nějak nám trvalo, než jsme se taky rozpovídali), do které průběžně zaznívaly české výkřiky. Za vlast padly dvě skleničky ("skleničky jsou od toho, aby byly ve vhodnou chvíli rozbity", pravil hostitel) a prostě to bylo skvělé, úžasné a tak :-)

Vídeňáci se postupně začali rozcházet, namísto nich následně dorazil soused seriálový herec (my na to přijdem, kde už jsme ho to všichni viděli!) a rozjela se odborná diskuse o Aristotelovi, Platónovy a filosofii a podobných bludech. Soused se celkem angažovaně zapojoval, z čehož jsme předpokládali, že to asi pro něj bude celkem běžná věc, sedět tu a diskutovat.

Pak se nám začali klížit oči a postupně jsme se všichni naskládali do spacáků a horizontálních poloh. Hostiteli jsme tím způsobili nesmírnou radost, neboť "Češi už všichni leží a on ještě stojí!" (povíme si ráno :-)…

Dobrou noc, děti….

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *