Jednou Vídeň prosím…

…herr Ober…

cca před měsícem:

Drahá polovička přikřepčila do své vlastní kuchyně za doprovodu vlastního popěvku: “pojedeme do Vídně, pojedem do Vídně…”. Pak sice následovalo zamyšlení, že neví tak úplně jistě, jestli já pojedu do Vídně taky, ale že to zjistí a dá mi vědět. Zjistit se mu to podařilo téměř celý týden před odjezdem…

téměř celý týden před odjezdem:

“Tak teda jedeme v pátek. Vlak ti jede v užnevímkolik z Pardubic.” No vida, to znělo fajn. Ani se nebudu muset vláčet do Prahy. Bezva!

Tak jsem mrkla na net, čím to vlastně jedem a kudy a tak. A jen zkusmo jsem ťukla na zjištění ceny. Skoro 1600 ,- za jízdenku do Vídně? No to snad ne…

Autobus naštěstí vyšel o něco (asi tak polovinu a fous) levněji a spojení bylo poměrně slušné. Leč přes Prahu…

Čtvrtek:

Pozdě večer se vrhám ke sporáku a peču bábovku a quiche, protože nějakej pražskej chytrák vymyslel, že když jako jediná musím i do té Prahy dojet, bude nejlepší, když něco upeču já.

Pátek:

V práci mám půl dne dovolené. Zdrhám domů, beru psa a vezu ho k babičce. Po obědě vyrážím do pojišťovny sjednat připojištění, do lékárny pro Kinedryl (ne, pro sebe ho nemám) a do banky pro eura. Pak pro rezervní eura k mamince do práce. Pak domů zabalit a fofrem na the bus (toto vše stihnuto mezi 11:00 a 14:30).

Bus nabírá zpoždění už v HK. Cestou se postupně navyšuje. To chci vidět, kdy to dojede. Příjezd to má 16.15, odjezd vídeňského busu je v 17.00. Nebýt toho, že máme o půle vyzvednout lístky, je to slušná rezerva. Takhle trnu, jak to dopadne, protože ty lístky jsou zcela logicky na mě. Zpoždění nakonec stáhneme na pouho čtvrthodinu.

Na Florenci se chvilku naháníme s Polovičkou, abychom se nakonec nenahnali. Když se konečně najdeme, ční už z davu společně s někým, kdo vypadá jako Antonio Banderas. Přesouváme se ke správnému stanovišti, kde se k nám připojuje Medúza a já jdu vyzvednout ty lístky.

Pán se ptá: “Jedete sama?” . Odpovídám, že ne, že se mnou jedou ještě ti tři. Pán praví: “Do prdele.”

Poté se nalodíme do autobusu, vybereme si úžasné sedačky a pak sedíme, povídáme, sbíráme odvahu k návštěvě záchoda a řešíme, co je kakabus (buďto pták a nebo slušné synonymum ke slovu hovnocuc). Polovička též nadává, že mi musí 5x za cestu sundat batoh ze zavazadlového prostoru.

Přes hranice nás pustí všechny a to dokonce i přesto, že nikdo z nás nemá pas a já na občance nejsem blondýna…

…pokračování příště. 

1 thought on “Jednou Vídeň prosím…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *